Fanatismus, disciplína, řád - věřící člověk, nebo zlořád ?

[Guisborne]

Zdravím. Po letech jsem konečně narazil na žďibec CzD Roleplay komunity. Chvíli jsem hrál na Nostalgii, ale není to zkrátka ano, proto doufám, že zde narazím na staro-novou gardu, která bude v díle pokračovat. Doufám tedy, že se převody vyřídí co nejrychleji, a budu si moci s vámi opět zahrát. Tady předkládám psaný příběh, psal jsem jej přímo z ruky, takže stojí za zmínku, že nesrovnalosti s ,,Lore'' mohou být více než zřejmé. Ale, nemám zapotřebí jej do detailu studovat, stačí když znám základy.

P.S. Nadání pro sloh mi chybí, ale pevně věřím, že to bude čitelné.


Začněme....


,,Já sám jsem doslova posedlý čistotou a vírou ve světlo, ale nejde-li tomu jinak, nezdráhám se použít nekonvenční metody stínu. A ty máš jedinečné štěstí, neboť jako první pocítíš stinnou stránku onoho světla, které tu tak pokrytecky uctíváme, stejně tak jako světlou stránku stínového umění, které je součástí tohoto světa a my jsme nuceni jej nenávidět – bezdůvodně.''

- Vratislav poté, co ukončuje výslech zběha ze Šarlatové Krusády.

,,To jsou tvá poslední slova, která slyšíš, ty bezpáteřní kryso, protože teď tě čeká to nejbolestivější vykoupení. Tahle loď se totiž neopouští, a pokud půjde ke dnu, ty půjdeš mezi prvními.''


- Břetislav ke zběhovi, po boku Vratislava, během příprav na na ono bolestivé vykoupení.



To jsou dvě nejklíčovější chvíle, které si pamatuji a i když je to již několik let, mám je před očima dodnes. Teď sedím v kostele nedaleko Pyrewoodského městečka a předtím než se tam společně s Břetislavem vydáme, tak tu sepisuji své paměťi, ať už jsou plné dobroty či zloboty. A přitom jsem byl relativně bezproblémová bytost, tedy skoro…







Jmenuji se Vratislav a jsem inkvizitor, tedy skoro inkvizitor, pravdou je, že jsem jím nikdy nebyl , ale určitě to nebylo ihned poté, co mne má milovaná matka vyvrhla z lůna svého. Narodil jsem se v Hillsbrad Foothills, což je místo, které je odtud nedaleko, vlastně jen přes hranice s tímto hvozdem. Můj otec byl jedním z bohatších farmářů, který vlastnil několik okolních farem, zatímco maminka byla švadlena z prosté rodiny. Ironie osudu řekli byste, ale je to zárný příklad toho, jak se protiklady přitahují. A také, že ano. Otec zasel semeno na pole mé matky a po devíti měsících čekání konečně oba dva mohli sklidit úrodu.

Odjakživa si přáli děťátko, ale názory v tom jak jej vychovávat se rozlišovaly. Zatímco tatínek chtěl, abych pokračoval v jeho šlépějích, maminka byla sofistikovanější a byla toho názoru, že by si jejich syn měl sám vybrat, co by ve svém budoucím životě chtěl dělat, ale to bylo předčasné, neboť jsem byl velmi malý a jak říkala maminka, tak i roztomilý. Co se mého dětství týče, tak já sám jej považuji za normální, ale normální rozhodně nebylo. Nerad jsem si totiž hrál s ostatními dětmi, protože se mi bez jakéhokoliv racionálního důvodu příčily, možná to bylo tím, že byl otec velmi bohatý a to ve mne podněcovalo pocity nadřazenosti a absolutní lhostejnosti vůči okolí, ale to si nemyslím, spíše jsem to měl už ve svých genech napsané, jaký budu, ještě předtím, než jsem vylezl z matčina lůna a spatřil svět na vlastní oči.

Bylo to zvláštní, ale opravdu jsem nepociťoval touhu trávit svůj čas s ostatními vrstevníky, spíše mne zajímaly knížky, zprvu však alegorická vyjádření, protože jsem v předskolním věku neuměl číst, psát a natož počítat, ale pro mne samotného to byl podnět k tomu, abych se naučil číst, protože jak je všeobecně známo, že ten kdo čte, také rozvíjí svůj všeobecný přehled, a já jsem se chtěl rozvíjet. To se také stalo, ale úplně jinak, než jsem si představoval. Jakmile jsem se totiž naučil číst, tak jediné co mne skutečně zajímalo byla víra ve světlo a její podstata, protože v oněch alegorických vyjádřeních jsem neustále viděl obrázky rytířů a kněžích, kteří bojují proti nemrtvým a jsou považování za hrdiny. A já jsem se chtěl jedním z těch hrdinů stát, ale mým nepřítelem se stal čas, protože v té době jsem v ruce udržel tak malý dřevěný meč, zatímco ti na obrázcích měli pořádné kovové náčiní. A hlavně byli dospělí a vousatí, zatímco já jsem byl malý muž, který se ještě nedostal do adolescentního věku, ale to mne neodradilo abych si počkal a skutečně jednoho dne se i tak stalo.

Ukončil jsem školu, vlastně to byla jediná škola v Hillsbrad Foothills, ale já jsem chtěl studovat dál, ještě výše, ale v tu chvíli se mé názory začaly křížit s otcovými. Otec trval na tom, že je již čas k tomu, abych si osvojil základy podnikání, zkrátka toho, co dělal on, ale v té době jsem vůbec netoužil po bohatství, protože jsem bohatství viděl v jiném světle, tedy v sebezdokonalování se a vzdělávání. To otec nemohl překousnout a zavřel mne do sklepení u nás v panství a měl jsem tam setrvat tak dlouho, dokud nezměním svůj názor. Štěstí, že jsem měl na své straně svojí milovanou matku, která mne jednoho dne o půlnoci přišla navštívit a vrazila mi do rukou obrovský měšec, jež byl naditý zlatými. Věděl jsem co to znamená, políbil jsem tedy matku na čelo a vytratil se z farmy do přístavu, kde jsem nasednul na loď a odplul tam, kde jsem se měl naučit to nejlepší, ale zároveň i to nejhorší..

Stormwind, kapitální město mezi všemi městy ve východních královstvích, tam směřovala moje cesta a hned po vylodění na mne čekalo příjemné – nepříjemné překvapení. Jakmile jsem dorazil do přístavu, tak jsem skončil v místním přístavním bordelu, ani nevím jak. Možná je to tím, že jsem v přístavu spatřil několik skutečně přitažlivých, leč pochybných ženských existencí, které mne záhadným způsobem dovedly až tam. A právě tam jsem si uvědomil, že můj pohlavní orgán neslouží jen k vyměšování, ale i k uspokojení druhého pohlaví a následnému rozmnožování. Měl jsem hodně peněz a tak jsem si říkal, že si zaplatím tu nejhezčí co tam byla a kupodivu to byla jižanka z Booty Bay, jejíž jméno nikdy nezapomenu – Natalia. Ta mne opravdu uvedla do těch nejhlubších tajů vášně, jakou jsem kdy zažil. Vzpomínám si, že když jsem poprvé upustil sémě, tak to trvalo ani ne několik vteřin. Ale, to je přeci normální, šel jsem do neznáma a při prvním doteku jsem se leknul a tělo zareagovalo po svém, pak už to bylo jenom lepší a lepší, vlastně bylo to tak dobré, že jsem musel svoji róbu vyhodit protože jsem ji potřísnil svými, no vlastně i jejími tekutinami. To byla ta příjemnější část. Ta nepříjemná mne čekala následujícího dne ráno, kdy byla Natalia pryč se všemi mými penězmi. A to byla chvíle kdy jsem poznal, že ne vždycky je život vůči všem fér. Musel jsem to hořké sousto pravdy spolknout a jít dál, a také, že jsem šel..

Šel jsem z přístavu rovnou do srdce města, kde jsem měl jediný cíl. Vstoupit do řádu do světla a zasvětit mu celý svůj život. Avšak neustále mne pronásledovala myšlenka, že jsem spáchal hřích, sotva jsem udělal pár kroků na půdě města, ve kterém jsem se právě nacházel. Tehdy mi hlavou blesklo pořekadlo: ,, Cesta do věčného ráje vede přes hřích a následné pokání’’. Zhřešil jsem tedy a za trest jsem se zbičoval a kál jsem se celý den na náměstí, kdy jsem jen prachprostě klečel, hleděl do prázdna, zatímco má záda krvácela z hlubokých ran. Bylo to otřesné, ale zároveň to pro mne byla zkouška mého vlastního charakteru. Vzpomínám si, že si na mne místní lidé v davu ukazovali, jako bych byl šílenec, kterému straší ve věži, ale mě to nepřekvapovalo. Překvapilo mne, když z onoho davu vyběhnul malý chlapec s kusem mokrého hadru a přiložil mi jej na záda. Na ty laskavé dětské oči nikdy nezapomenu. Připadalo mi to zvláštní, že jediný kdo se mnou měl jakžtakž soucit, nebo pochopení chcete-li, bylo právě malé dítě. Pamatuji si, když se mne zeptalo, proč jsem si to udělal a já mu odpověděl, že jménem své víry jsem musel, jinak bych se po zbytek života nenáviděl. Zeptal se mne v co věřím a já mu odpověděl, že věřím v to, co časně z rána vychází a za soumraku zapadá. Dítě pochopilo, že nikoliv v slunce, ale ve světlo a poradilo mi, kde hledat ty, kteří mají stejné vyznání. Tedy v srdci samotné katedrály. Od té doby se můj postoj k dětem výrazně změnil, protože jak jsem je v dětství nenáviděl, nyní jsem na ně nahlížel jinak, zvláště, když mi jednoho z městských dětí ukázalo, že se mnou soucítí, bez ohledu na to, jaký jsem měl důvod k tomu, že jsem ze svých zad nadělal jelita, tedy skoro..

Netrvalo to dlouho a opravdu jsem se stal řadovým knězem, a musím říct, že jsem své poslání měl i rád. Staral jsem se o druhé v nesnázích, zkoumal jejich neduhy a pomáhal je léčit. Vlastně, když si to přemítám, tak jsem měl nad těmi lidmi moc už od samého začátku, sotva jen se objevili na prahu katedrály, jen jsem si to neuvědomoval, tak jako teď. Zpočátku jsem pomoc blížním svým vnímal jako samozřejmost, ale čas od času se stane, že z toho mnozí z nás chtějí těžit a chovají se prospěchářsky. Asi se ve mne na zlomek několika sekund probudily geny mého tatínka, když jsem si usmyslel, že bych za své služby měl dostávat zaplaceno – což bylo v rozporu s řádem a bylo to považováno za velké porušení kázně. Peníze jsem nakonec nevybíral, ale našel jsem si jinou cestu aneb když to nešlo materiálně, šlo to naturálně. Ironie však byla, že na to nikdy nikdo nepřišel. Nejhorší na tom bylo, že to vůbec nesžíralo mé svědomí, naopak ten nejlepší pocit byl, že i když jsem silně věřil, neměl jsem zábran a neostýchal jsem se udělat téměř cokoliv pro uspokojení svých zvrhlých potřeb. Náš řád sice kázal, abychom všichni pili vodu, ale já sám jsem pil víno.

Takhle jsem si žil téměř dvacet let, vlastně jsem vědomě hanobil svůj řád, už jen těmi zvrhlými myšlenkami a skutky které jsem prováděl tajně, ale jak se říká, co oči nevidí, to řád nebolí. Postupem času jsem se začal měnit v dekadentní prase, které mělo se služebníkem světla pramálo společného. Propadnul jsem alkoholu, hýřil jsem se ženami, oddával jsem se všemožným prostopášnostem, hrál jsem po hospodách hazardní hry, ale svoji úlohu jsem jakžtakž zvládal. Hřešit jsem začal, protože mi život v čistotě přišel nudný a stereotypní natolik, že mi najednou bylo jedno, že mají lidé problémy a zoufale žádají kněží o radu či léčbu nemocí. V katedrále jsem byl od nevidim do nevidim a touto cestou jsem vyplňoval ta prázdná místa, která se ve mne za ta léta nashromáždila. Asi jsem začal toužit po dobrodružství. Osud tedy zamíchal kartami. Jednoho dne, ke mně přišla mladá dívka, která mi oznámila, že zhřešila – felací. Záměrně jsem jí řekl, že nevím co to je, ať mi to předvede, a tak mi předvedla rychlou felaci, kdy v několika vteřinách sklidila hutnou úrodu na její obličej. Jenomže v tom se stalo něco, co bych nečekal. Závěsy zpovědnice se rozlétly do stran a předemnou stál vícekněz Adalbert s půltuctem stráží, za nimiž se krčila dívka, která mne sice obšťastnila, ale zároveň mne i zradila. To co následovalo potom, sem raději zaznamenávat nebudu, protože šlo víceméně o dlouhé výslechy, soudy, i na mučení došlo, ale jediné k čemu jsem se přiznal, bylo to, co jsem prováděl v onen den, kdy jsem byl zatčen. Na rameno mi byl vypálen narušený symbol světla, který mne označoval za nevěřícího. Byl jsem vyhoštěn z města pod pohrůžkou odsouzení a následného uvěznění na dobu neurčitou.

Po nedobrovolném odchodu z města má cesta vedla zpět domů, do Hillsbrad Foothills. Když jsem dorazil domů, změnilo se spoustu věcí. Valnou část území měli pod kontrolou nemrtví, několik farem, jež vlastnil můj otec, bylo vypáleno, celá atmosféra byla jiná, než jakou jsem ji znal. Ale, bodejď by se nic nezměnilo, když jsem byl pryč celých dvacet let. Dorazil jsem dorazil na místo, kde měl stát dům mých rodičů, jenomže mne čekalo nemilé překvapení. Z honosného panství zbyly jen hořící trosky. Začaly se mi hlavou hoňit ty nejčernější myšlenky, které se naplnily, když jsem těla svých rodičů spatřil rozsápaná a nedaleko standartu Opuštěných. V ten moment mi doslova přeplo z dekadenta zpět na fanatického vyznavače světla. Ještě nikdy jsem tak neprahnul po pomstě jako nyní a proto jsem se rozhodnul, že se vydám do morových zemí, kde sídlila nechvalně proslulá Šarlatova Krusáda.

O krusádě jsem za svůj život slyšel mnohé, většinou to byly věci, které se mi osobně přičily, ale když jsem je pak porovnal s životem, který jsem žil posledních dvacet let, zjistil jsem, že ačkoliv jsou fanatičtí, mají disciplínu a řád. A to bylo to, co jsem potřeboval. Tvrdou disciplínu a tvrdý řád, který bych ve Stormwindu nenašel ani náhodou. Konečně jsem viděl příležitost jak znovu povstat a napravit svůj dosud propitý a prohýřený život. A hlavně, nejvíce mne lákalo ono dobrodružství. Jenomže z Hillsbrad Foothills do Tyr’s Hand to byl pěkný kus cesty a hlavně tu byl můj cejch, který představoval problém. Ale, nakonec se ukázalo, že to až takový problém není, jenom jsem si lehce sáhnul přes práh své bolesti. Při cestě do Tyr’s Hand, kdy jsem musel být ostražitý, jsem narazil na zbytky obléhacích zbraní, vedle nichž se nacházely i barely s dehtem. V tu chvíli jsem si myslel, že jsem se zbláznil, ale pokud jsem chtěl vstoupit do krusády, musel jsem se nálepky nevěřícího zbavit. Pomazal jsem si tedy vypálený obrazec dehtem, strčil jsem si kus dříví do úst a přiložil na povrch ramene kus rozžhaveného železa, které jsem získal z obléhacích zbraní. Uvnitř mého nitra se odehrával neskutečný boj, kdy jsem cítil bolest a přál si aby co nejrychleji skončila, ale moje touha dostat se za každou cenu ke krusádě mne hnala kupředu, abych vydržel a i to dříví jsem pod náporem bolesti nakonec překousnul. Pach spáleného masa se linul kolem, a mě najednou došlo, že se kolem nacházejí nemrtví, kteří jej mohou ucítit. Po mém sólo vystoupení, kdy mu přihlížela jen sama příroda se mi podařilo cejch přepálit a i když jsem ještě úpěl bolestí několik desítek minut poté, byl jsem rád. Ovšem moje rameno mne v tu chvíli muselo nenávidět, protože jsem musel jít hodně do hloubky, abych se té ostudy zbavil. Musel jsem to utrpení překousnout a jít dál.

Měl jsem štěstí, neboť jsem se do Tyr’s Hand dostal ještě téhož dne. Velikost pevnosti mi doslova vyrazila dech. Pět minut jsem jen stál a zíral, když ke mně přistoupil ozbrojenec, jež byl v tu chvíli na stráži. Naše oči se setkaly a já jsem v něm spatřil ono malé dítě, které mi tehdy plácnulo na má zbičovaná záda kus hadru. Byl to Břetislav, sirotek, který se ke krusádě dostal jako mladý branec ze Stormwindské armády. Za ta léta se z něj stal Paladin a řádný fanatický bojovník za doktrínu, kterou kázala krusáda. Požádal jsem jej tedy, zda-li by se nepřimluvil a nesjednal mi členství v krusádě. K mému překvapení neprotestoval a souhlasil, dokonce lhal vedení o tom, že jsem jeho otec a absolutní fanatický vyznavač víry, kterou upřednosťnuje krusáda. Netrvalo to dlouho a byl jsem okamžitě přijat místní kněžkou, jež měla na starosti duchovní , neboť členů krusády v tomto odvětví bylo tehdy velmi málo a jim se hodila každá ruka, dokonce jsem měl podezření, že se jí líbím, což se později potvrdilo, protože měla slabost pro muže se zrzavými vlasy. Ona sama byla velice zvláštní, protože si mne ještě toho dne pozvala do jejích komnat a tam jsme.. no… řekněme, že eroze její půdy byla nadevší pochybnost zřejmá a po mně se vyžadovalo abych na tom zapracoval, což se stalo, a nestalo se to jednou, prakticky každou noc, kdy probíhaly několikahodinové procesy ,,zavlažování’’ Faktem ovšem zůstává, a to jí nemohu odepřít, že přes den byla úplně jiným člověkem – ztělesněnou disciplínou, která šla všem v pevnosti příkladem, až jsem z ní měl strach. Zkrátka žena, která věděla jak své podřízené vést, ale i svést…

V Tyr’s Hand bylo vždy co na práci. Měl jsem po boku Břetislava a další spolubojovníky, kdy jsme dennodenně chodili vysvěcovat místa, která byla znesvěcena nemrtvými. Nerozlišovali jsme pohromu od opuštěných, likvidovali jsme všechno , z čeho nebyl cítit život. Mě se to dokonce začalo líbit, protože jsem měl konečně pocit, že má můj život konečně smysl. Cítil jsem, že máme na to, jak tu nemrtvou verbež z morových zemí vytlačíme, nastolíme pořádek a opět tu budou moci žít lidé, jako tehdy. Jenomže tahle idyla netrvala dlouho. Jednoho dne se nad našimi hlavami objevil stín nekropole, která se vznášela několik desítek metrů nad enklávou, kde žili prostí občané pod záštitou Šarlatové Krusády. Jenomže enkláva padla během několika hodin, rukou rytířů smrti, díla krále Lichů, který se rozhodnul, že nás všechny zlikviduje. V pevnosti najednou zavál strach a několik vojáků se rozhodlo dezertovat. Velení toto odmítlo připusťit, a proto jsme dostali rozkaz prošetřit všechny, kteří by snad chtěli opusťit naše řady. Břetislav byl také jmenován do skupinky vyšetřujících, a tak jsme tedy započali dílo, které na nás mělo neblahý dopad.

Tehdy to bylo hodně drsné a mučírny krusády byly ještě drsnější. Tolik ohavných nástrojů pohromadě jsem neviděl . Když předvedli prvního, který byl podezřelý z dezerce, zmocnil se mne zvláštní pocit. Vždyť já jsem bojoval proti nemrtvým, nechtěl jsem zabíjet vlastní lidi a co více, chápal jsem, že chtějí utéct ze strachu, nikoliv proto, že by chtěli krusádu zradit. Jenomže to jsme chápali jenom my dva s Břetislavem, ale také jsme chápali, že jakmile projevíme slabost, tak se na seznamu zrádců objevíme rovněž. Vzpomínám si, že jsme tehdy upálili na hranici kolem stovky lidí, a teď už vím, že úplně zbytečně. Nejhorší na tom bylo, že výslechy pokračovaly furt, pořád dokola. A místo toho, abychom likvidovali nemrtvé, tak jsme likvidovali ty, kteří byli nevinní, jenom chtěli žít ještě o něco déle. V tu chvíli jsem zjistil, jakou tvář víra ve světlo skutečně má. Využít mladou dívku k felaci byla jedna věc, ale zabít stovky lidí jenom proto, že chtěli přežít, to už bylo moc i na mne. Najednou jsem viděl stinnou stránku toho, co jsme tam vlastně uctívali, za co jsme bojovali. Začal jsem to vnímat jako hnusné pokrytectví, stejně tak jako jsem přemýšlel, jestli nejsou ti, kteří věří v něco jiného těmi lepšími, než jsme byli my. Cítil jsem se příšerně, to samé jsem viděl i na Břetislavovi, ale chtěli jsme za každou cenu přežít a tak jsme se drželi rozkazů stůj co stůj, ale už to netrvalo dlouho.

Jednoho dne, jako každou noc jsem šel za kněžkou, abych uspokojil její i své potřeby. Když jsme spolu leželi v jejím loži, řekl jsem jí, že by bylo dobré, kdyby vrchnímu veliteli krusády navrhnula přesun do Heartglenu, který se nacházel v sousedních morových zemích a stále se držel z dosahu nemrtvých. Nebylo to nic platné. Z povolné ženy se rázem stala frigidní bestie, jakou jsem znal přes den. Byl jsem vyhozen z jejího lože a dostal jsem rozkaz se ráno dostavit do jednací síně na velitelství. Tušil jsem, že jsem si zadělal na pořádný průšvih. Došel jsem pro Břetislava a oznámil mu, že musím odjet, protože jsem si nejspíše podepsal svůj ortel a zdárně ukončil svoji funkci v krusádě. Okamžitě pochopil a obstaral dva koně z místních stájí. Stráže u brány nás pustily, protože jsme jim namluvili, že jedeme na noční hlídku do blízkého okolí. Ve skutečnosti jsme však měli namířeno tam, kde jsme věděli, že je ještě relativně bezpečno….
….. ale, kde najít skutečně bezpečné místo před nebezpečím, které na nás číhá den co den ? Jednou se budeme budeme sami sobě zodpovídat, ale dnes… ne, dnes to opravdu nebude.


Vlastně, když teď dopisuji ty své paměťi, které se všelijak proplétají mezi sebou a mnohdy nemusí dávat smysl těm, kteří si je jednou přečtou, bouchnu sem ještě jeden citát, který mám teď na jazyku, převzatý od jednoho kněze stínu, kterého jsem cestou sem potkal.

,, Moje víra ve světlo, byla kdysi neoblomná, avšak za ta léta jsem poznal, že zlo je všude, v té nejnepředvítalnější podobě, i v každém z nás. Z toho usuzuji, že víra v dobro je fantazií a výmyslem pro všechny, jež chtějí očistit svojí duši od hříchů, které kdy napáchali. Ten, kdož o sobě tvrdí, že je světcem, tak lže, protože každý zhřešil, a já sám nejsem vyjímkou’'

A s tím já se plně ztotožňuji, teď už ano.

[winterseer]

зажи49.9BettBettRaelKjelLikeЧернСтарErnsBrotDartВелиCherКитаСодеWoodАртиначаOptiгазеrderWalt
стихДворWhatHermSilvInteCaudМартWindLemoфранчастМакаSensКитанезаStefEmilmicrтелеViveRighDiad
VeinJeanRonaImmaXLIIPrayТимоВскоГолуDramWindElegCarlШестЮДонAlaiAndrSeveВульМодесертАртиучил
EtniпастAnthSimsFishDreaгражWindAwakWindЗалеSonyHardAlonRHIAPolaTonyлюбвBlokCA26(ИМЭJeanVict
GardValiSoftArtsRHINунивучасApplПетрIrviShonAlexWallBurkClifOkamTimoVIIIiPodDawnWortПарфThom
ThomBonhкороSonyБарсTraiClimBekoNeedDaveYasuSpikЕськИталстра8978Тишк9051BELLLanzхоропсихfunk
GardфишкКороHoddКитаBussWindWindPinnкласLEGORedmfrieBataBoziЛитРWorlЛитРHomoОрлоMamaЕремСтре
ЛитРДанк(190(190пансАльбинстKindMarkotosЩербDschГороBrisOrdeMikhКудрSideRidlBremМатвПавлАлек
КуцамелеавтокласVolkМареродиуменавтоБаже1962RogeSoldзанинеблКрупскучEvenцеляYourSwimSonySony
SonyСафуSabiШерсЛапиBariгазевопрKlauнастWannХинчсочиtuchkasТрухКузн

[winterseer]

инфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфо
инфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфо
инфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфо
инфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинйоинфоинфоинфоинфоинфо
инфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфо
инфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфо
инфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфо
инфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфо
инфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфо
инфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоинфоtuchkasинфоинфо

[winterseer]

Econ

[winterseer]

50.6

[winterseer]

Bett

[winterseer]

Bett

[winterseer]

Unit

[winterseer]

Girl

[winterseer]

Toto