Sem budu psát povídky které vzniknou hraním RP na tomto serveru, první je jen takové lákadlo. Nebudu se zlobit když sem přispěje i někdo jiný ...
Byl hladový… Hrozně hladový… Už několik dní nemohl ulovit žádnou potravu. V poslední době se všechna menší zvěře z místních krajů vytratila… Celé hodiny jen stál na vysokém skalisku a sledoval dění pod sebou, nikde žádný pohyb, nikde nic živého. Půjde-li to takhle dál zcela jistě zahyne. Pomalu se stmívalo. V noci vidí stejně dobře jako ve dne možná i lépe, ale nedostatek potravy ho už znatelně oslabil, než aby si troufl lovit noční tvory. Znovu bedlivě prozkoumal okolní dění… bez výsledku. Roztáhl svá mohutná křídla, odrazil se od skály a vzlétl. Třeba jinde bude mít víc štěstí. Nebe bylo jeho království, rychlostí se nikdo tomuto ptačímů stvoření nevyrovnal. Jeho vzhled sám o sobě dával tušit, že není moudré si s ním něco začít. Byl pokrytý peřím, celý černý až na jeho hřbet, ten byl rudý jako krev, rozpětí křídel měl přes tři metry, oči měl celé bílé, bez zorniček a z obrovských spárů větších než u jiných dravců mu čněli černé smrtící drápy. Takto vybavený dokázal usmrtit i mnohem větší kořist než byl on sám… Ano, avšak teď by mu postačil jakýkoliv malý hlodavec. Nabral výšku, aby měl větší rozhled. Pod ním se rozléhali široké zelené pláně a hluboké lesy. Úžasný pohled. Odsud se zdálo vše tak maličké a dostupné. Stočil se doprava, několikrát prudce mávl křídly a nechal se dál unášet větrem. Každý zbytečný pohyb navíc znamenal ztrátu drahocenných sil, které by později mohl potřebovat. Vznášel se už několik desítek minut, využíval teplých stoupavých proudů aby si udržel výšku bez námahy. Potom konečně něco zahlédl. Pohyb, malou tečnu na pláni před nedalekým lesem hluboko pod sebou. Že by se to dlouhé čekání nakonec vyplatilo? Žádný jiný tvor by nebyl schopný na takovou vzdálenost zaznamenat pohyb avšak on si byl zcela jistý. Stáhl křídla podél těla a okamžitě přešel do střemhlavého pádu. Rychle se přibližoval a tvor běžící pod ním se zvětšoval. Už byl dost blízko, aby odhadl jeho velikost a v poslední chvíli si svůj úmysl okamžitě zaútočit rozmyslel. Vyrovnal let, prolétl kolem běžícího dvounohého tvora a usadil se na větvi dost široké na to, aby ho udržela hned z kraje lesa. Dvounohý teď směřoval přesně jeho směrem a on si ho mohl daleko lépe prohlédnout. S jeho druhem už se v minulosti několikrát setkal a věděl tak dobře, že není zrovna bezpečné na něj útočit, není-li v plné síle. Byl to člověk. Udýchaný černovlasý mladík v roztrhaných šatech. Na několika místech na nohou a na rukou měl krvavé škrábance. Běžel jako šílený sotva popadal dech, přesto ani na chvilku nezpomalil. Dravec vycítil příležitost, možná mu brzy dojde síla a on ho pak bude moct jednoduše dorazit. Takový úlovek by mu vystačil na několik dní. Rozhodl se ho sledovat dál, dokud nepadne vyčerpáním na zem nebo dokud se nesetmí úplně. Pak přijde jeho chvíle. Lidský mladík vběhl do lesa, narážel do větví a zakopával o pařezy a kořeny. Kdykoliv ale spadl, okamžitě se zvedl a běžel dál téměř s šíleným výrazem ve tváři. Měl strach, obrovský strach. Alespoň ten, kdo ho sledoval, to velice dobře cítil. Ale z koho nebo z čeho? Odrazil se a za krátkou chvíli byl opět před mladíkem. Ten poprvé za celou dobu na okamžik zastavil. Sebral ze země kámen, pevně ho sevřel a rozhlédl se ,,Nedostanete mě!“ zakřičel. Znělo to spíš jako zoufalý skřek. Znovu se dal do běhu, už sotva popadal dech. Nebude trvat dlouho a dravec bude mít konečně hostinu. Jeho klidné pronásledování kořisti ale něco vyrušilo. Něco s čím se za celý svůj život ještě nesetkal. Pocítil chlad, okolí jakoby potemnělo i pro jeho dokonalé oči. Vítr se zvedl a najednou měl co dělat aby se udržel na větvi, kterou si vybral. Vzduch navíc jakoby zřídnul a dýchalo se hůř. Nyní i on byl neklidný. Skrz koruny stromů nemůže rychle uniknout v případě nebezpečí. Mladík klopýtl. Spadl na zem s hlasitým zapraskáním větviček, na které dopadl. Tentokrát už se nezvedl. Zůstal ležet a zhluboka se snažil nadechnout. Nejspíš mu konečně došli síly. Ozval se zlověstný dusot. Dravec vycítil že je třeba se stáhnout, avšak se zděšením jaké nikdy nepocítil zjistil že se nemůže pohnout, jakoby ho drželi nějaké neviditelné spáry. ,,N… ne .. ne! Napravím to! Napravím to!“ Mladík vystrašeně vřeštěl, nejspíš i on nyní ztratil možnost pohnout se, protože se zdálo, že se vůbec nesnaží zvednout. Ze tmy se vynořily nejprve dva dlouhé rohy, potom hlava býka a nakonec celé tělo. Oči měl rudé, ve tmě zářily. Tělo měl jako vytesané z kamene, samý sval. Z širokých nozder se valila pára, jak těžce oddechoval. Znehybněný orel si všiml řetězu, který měl pevně uvázaný okolo širokého krku. Někdo ho na něm držel jako zuřivého psa, někdo, kdo se stále skrýval v temnotě. Ozval se zlověstný smích, napůl ženský napůl jakoby zvířecí. Smích, ze kterého běhal mráz po zádech a tuhla krev v žilách. ,, Jiiistěě, že to napravíííšš “ zasyčel zlověstný hlas. Ze tmy se vynořila bíla pohublá ruka natažená směrem k mladíkovi. ,,Tak žže posloužíííššš jako potrava“ Býk se po těchto slovech okamžitě vrhl na mladíka, který se snažil křičet, nebylo mu to však nic platné. Kosti hlasitě zapraskali. Křik utichl. Ptačí tvor zjistil, že se opět může hýbat, okamžitě se odrazil a prudkým máváním křídel odlétal pryč. Lesem se nesl zlověstný smích… Dnes se on sám málem stal potravou.
(povídka je napsaná narychlo " na koleni" přiznám se že sem to příliš nekontroloval tak omluvte pravopisné a gramatické chyby, které se jistě najdou)¨