Rytíř smrti 3 requiem

[Fearlin]

Prosím, přidejte komentář, konstruktivní kritiku, je pro mě důležitá. Děkuji a přeji přijemné počtení. A Medivho, omlouvám se, že to trvalo tak dlouho.


Kdysi se tady tomu říkalo morová země. Líheň pohromy, dějiště těch největších masakrů a nejkrutějších bojů, jaké kdy Azeroth poznal. Mrtvé stromy, vršící se hromady kostí odvážných, kteří přecenili své schopnosti a zem nasáklá krví. Kruci, předtím se mi tu líbilo víc, než teď.

Masakrovala jsem pohromu po stovkách napřed ve Stratholmu, pak Scholomance a nakonec, když už nebyl žádný větší zdroj jsem se musela spokojit se zabíjením náhodných cílů po celých morových zemích. A nebyla jsem sama. Mnoho dalších rytířů smrti, včetně mého přítele Thassariana a dalších mi zkřížilo cestu, ale nejvíce mě překvapili nemrtví. Konkrétně jejich paní, lady Sylvanas.

Jednou jsem se s ní setkala poblíž Scholomance. Čekala jsem boj, ale ona mě vítala jako sestru. Není se čemu divit. Obě nás spojovalo pouto smrti, jenom každou trochu jinak. Řekla mi tehdy, že náš druh na tomto světě nemá mnoho přátel, tak se nesmíme štvát proti sobě. Překvapila mě. Já až donedávna pohlížela na nemrtvé jenom jako na další variantu pohromy, ale teď jsem na ně změnila názor. Žiji s nimi nyní v míru, tedy alespoň tady v morových zemích.

Někdy lituji, že jsem tu nebyla, abych podala svou pomocnou ruku během obnovy, ale tehdy jsem měla plnou hlavu jiných věcí. S pádem krále lichů zmizel můj smysl existence a tak jsem se snažila najít si jiný. Naštěstí pořád existovalo mnoho příznivců pohromy, kterým bylo potřeba zakroutit krkem a někdo se toho musel ujmout. Brzy však nebylo komu krkem kroutit a tak jsem hledala boj jinde. Pořád byla spousta bojišť. O dost věcí tady jsem přišla.

Kráčím po cestě a doufám, že na mě někdo zaútočí. Ghůl, kostlivec, kdokoli, ale nikde nikdo. Pouze já a několik pasoucích se srn na zelené louce kousek ode mě a mohutný jelen, okusující kůru nově vzrostlých stromů. Svět je tak nespravedlivý. Byly doby, kdy bych na každém kroku potkala nějaký ten zbytek pohromy, ale dneska už nenajdu nikoho. Proč jsem sem vůbec šla? Mohla jsem raději hledat artefakty v Uldumu, nebo drtit elementály pod horou Hyjal, ale já šla sem. Asi z touhy po troše nostalgie.

Díky druidům nočních elfů a paladinům stříbrné ruky se do morových zemí vrátil život. Stromy kvetly a skýtaly stín, před sluncem, svítící na obloze bez mraků. Zvěř, kterou jsem už nečekala, že tu kdy uvidím, se vrátila a tu a tam se dokonce objevily první pokusy o osídlení. Tady už pro mě není žádná práce.

Jsem na hranici mezi Tirisfalem a západní morovou zemí. Je to zvláštní, ale připadá mi to tu povědomé. Velice povědomé. Křišťálově čistá řeka teče nedaleko ode mě a rozvětvuje se do slepého ramene. Nevidím ho, ale nějak vím, že tam je. Srdce mi sevřela ledová pěst. Už vím, kde jsem. Běžím proti proudu a zastavuji se až u starého dřevěného plotu, za kterým se rozprostírá zarostlé pole se stodolou a veliký dům, pamatující lepší časy.

Svírám plaňku plotu a nakonec mi v ruce zůstávají pouze třísky, jak jsem ji rozdrtila. Se zavrzáním, které se snad šířilo po celé morové zemi, otevírám branku a kráčím po poli. Nyní vidím, že je spálené. Mířím do domku a na jeho prahu se zastavuji. Jenom velice pomalu otevírám dveře a sotva jsem udělala několik kroků, padám na kolena, jak mi hlavu zaplavují vzpomínky, které mi zcela zatmívají mysl. Plápolající oheň ve velkém krbu, muž a žena ve velikých křeslech sledují malé dítě, jak si hraje s vyřezávanými zvířátky a směje se. Dívá se na mě a usmívá se. Podává mi hračku, malého vyřezávaného koníku. Natahuji po něm ruku, ale nesvírám nic, než jenom vzduch. Obraz se rozplynul a nyní vidím jenom rozpadlý nábytek a vyhaslý krb.

Přecházím po prohnilých prknech ke schodům, kde mě zasáhla další vlna vzpomínek. Opět ti dva dospělí, stojí pod schody a sledují, jak dolů schází dívka v plné zbroji a tabardem aliance. Muž ji objímá a plácá po zádech, zatímco ženě tečou po tváři slzy dojetí. I tahle vzpomínka brzy mizí. Kráčím nahoru po vrzajících prknech a vidím dvě místnosti s vytrženými dveřmi. Nahlížím do první a jako první si mou pozornost upoutá veliká postel, pokrytá prachem. Padám na kolena a zakrývám si oči, abych neviděla tuhle vzpomínku, ale přesto přišla. Opět ti dva, muž i žena leží spolu v posteli a uprostřed opět ta dívka. Spokojeně spí. Ne. Tohle přece ne. Tohle není možné.

Opírám se o futro, abych byla vůbec schopná vstát a kráčím do druhé místnosti. Postel je tu jenom jedna, ale všude okolo je rozházená spousta hraček, od dřevěných zvířátek po malé postavičky a v rohu opřený dřevěný meč, určený pro trénink. Beru jej do ruky a zaplavuje mě další vzpomínka. Zvednout, odrazit, bodnout. Tak mě to učil…můj otec. Padám do postele a pláču do polštáře, kde se mé slzy míchají s prachem. „Jsem doma,“ vzlykám. „Jsem doma.“

Byla už tma, když jsem z pokoje odešla a rozdělala dole v krbu oheň. Seděla jsem pak dlouho na zemi a sledovala plamen. Po tolika letech jsem doma. Za tu dobu, co jsem se toulala po světě i mimo něj jsem už nazvala mnoho místo domov, ale odtud pocházím. Sem patřím. Možná už nastal čas skončit to všechno a usadit se. Tady mohu začít znovu, stejně jako celá morová země. Rozhodně nebudu první. Mnoho rytířů smrti se usadilo, tak není jediný důvod, proč bych nemohla i já.

A tak začala moje dlouhá cesta až k tomuto okamžiku. Rozhlížím se po svém políčku, zarostlém obilím a ohraničeném zcela novým plotem proti zvěři, která se rozmnožila do přímo nevídaného počtu. Morové země už dávno tento název nezasluhují.

Obcházím plot okolo políčka a mířím ke své malé vinici. Dostávám chuť na hrozny. Ještě dříve než zaregistruji velké trsy šťavnatého ovoce, padne mi zrak na strašáka, kterého jsem zde postavila a nemohu se ubránit úsměvu. Jedná se o klasického dřevěného strašáka, kterého je možné spatřit kdekoli jinde, ale málokdo na něm má pověšenou starou, místy už rezavou zbroj rytířů smrti. Je to moje první zbroj, kterou jsem nosila ve službách krále lichů a nenašla pro ni lepší využití než toto. Nechala jsem si ji, abych si připomenula, čím jsem prošla, ale hlavní je pro mě její funkčnost a tu plní dokonale. Jediný špaček se neopovážil mi naletět na hrozny.

Já sama už nejméně rok zbroj nenosím. Vystřídala ji u mě prostá lněná halena a kalhoty, vysoké kožené boty a slaměný klobouk se zastrčeným klasem obilí, ve kterém určitě vypadám směšně. Musím se přiznat, že po tak dlouhé době, co jsem byla zvyklá na sobě nosit zbroj si připadám nesmírně lehká, ale teď po roce mi to už ani nepřijde. Svou poslední zbroj mám pořád uloženou ve stodole, která se tyčí za mnou a kam jak doufám, brzy uložím svou první úrodu.

Přejíždím prsty po kuličkách hroznů a trhám celý trs těch největších. První hrozen vkládám do úst a slastně zavírám oči, když jej rozkousnu a sladká šťáva mi zaplavuje pusu. Pohodlně si sedám na okraj plotu a vychutnávám si jednu kuličku za druhou. Něco tak přízemního jako požitek z jídla mi dříve přišlo naprosto zbytečné, ale teď, když jsem našla klid, znovu objevuji veškeré slasti prostého života.

Rozhlížím se kolem sebe a musím se usmát. Políčko, stodola, rodinný domek a nedaleko proudící řeka s křišťálově čistou vodou. Je snad něco lepšího? Snad jenom ta samota mě trápí. Občas se tu u mě zastaví někteří z paladinů stříbrné ruky, nebo druidové, na kus řeči, zkontrolovat, jak se daří mé úrodě, nebo dokonce i něco z ní koupit, ale jinak skoro nikdo. Občas sem přijde nějaký pocestný, kterého se vždy snažím uvítat a pohostit jak nejlépe mohu, ale žádný se u mě nikdy nezdrží déle než pár hodin. Asi si pořídím psa, abych tu nebyla tak sama.

Pohlížím na svou zbroj/strašáka a snažím se vzpomenout, jaké to bylo cítit její tíhu v boji. Bláhové. Už bojovat nechci. Za svůj život jsem už toho zažila dost. Napřed boj s králem lichů a potom nesčetně dalších konfliktů po něm, ale největší katastrofu, kataclysm jsem zažila pěkně z první ruky. Byla jsem tehdy ve Stormwindském parku a snažila se nějak zabít čas, když se zem mohutně otřásla. Prvně mě napadlo, že to je jenom obyčejné zemětřesení, ale pak přišlo další, mnohem silnější a dokonce se na zemi objevila prasklina.

Všimla jsem si, že se několik dalších lidí dívá kamsi na sever. Pak jsem to spatřila. Obrovská koule tvořená plameny s vlnícími se okraji. Tak to alespoň vypadalo z dálky, ale jak se to blížilo, rozpoznala jsem tvar přesněji. Dlouhé tělo se čtyřma nohama, hlavou s mohutnou čelistí a obrovskými křídly. Drak. Obrovský černý drak s pancířem po celém těle. Byl ještě daleko, ale jeho hlas jsem slyšela tak jasně, jakoby stál vedle mě. „Vše ve stínu mých křídel shoří!“ Ten řev byl neuvěřitelně silný.

„Deathwing!“ vyhrkl strážný, stojící kousek ode mě. „To je Deathwing!“

To jméno znám, ale myslela jsem, že to jsou jenom legendy. Zřejmě ne. Drak se přehnal nad katedrálou a prudce mávnul křídly, čímž vystoupal prudce do vzduchu, kde křídla znovu roztáhnul. Nikdy předtím jsem neviděla nic tak děsivého a grandiózního zároveň. Drak prudce sletěl dolů a já mohla konečně spatřit jeho tělo v poměru s něčím, co jsem znala. Viděla jsem obrovské mrazivé draky, dokonce i několik aspektů, ale něco takového... nebyla jsem schopná slov.

A pak přišlo poslední zemětřesení, které mě i všechny ostatní srazilo na zem. Sotva jsem se zvednula, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Hradba na straně k moři se počala prohýbat. Nejprve mě, napadlo, že se mi to jenom zdá, ale jak začaly padat do moře první kameny, změnila se možná iluze v krutou realitu. Najednou jsem cítila, jak se zem pode mnou třese, ale tohle nebylo další zemětřesení. Hradba už zcela zmizela v moři a jak se zem na okrajích bortila, začala sebou brát první domy a vlastně celý park.

Dala jsem se na útěk a přímo jsem cítila, jak mi zem mizí pod nohama. Nejednou jsem i klopýtla, jak se mi propadla noha, ale podařilo se mi proběhnout bránou a zastavila jsem se raději až u kanálů. Otočila jsem se a nemohla věřit vlastním očím. Park byl pryč. Celá část města se sesunula do moře.

„Tak tohle je pořádný průser,“ prohlásil vedle mě stojící strážný.

Nemohla jsem nic než souhlasit. A tak začala moje další válečná etapa. Rozhodně nemůžu říct, že se mi to nelíbilo, protože otevřelo spoustu nových možností a mým sekerám spoustu nových cílů. Jak první tu byla hora Hyjal a boj proti prastarému pánu ohně, Ragnorovi. Měl hodně služebníků, to se musí nechat, ale je rozdíl mezi tím, když někdo má hodně válečníků, nebo hodně otroků a otroci rozhodně převládali. Drtila jsem je jako nic a nakonec došlo i na Ragnorose samotného. Byl to ale jenom jeden z našich hlavních nepřátel.

Další stále čekali. Jako další přišel na řadu Cho´gall, jedna z relikvií minulosti. Musím se přiznat, že ačkoli se mu podařilo dostat do křížku s mnoha tvory Azerothu i Outlandu, tak tohle bylo poprvé, co se mi poštěstilo bojovat s ogrem. Samozřejmě ne sama, ale byla jsem jednou z těch, co jej porazili. Byly to ale jenom dílčí úspěchy. Pořád bylo mnoho nepřátel, mnoho cílů. Dál už to byla hodně rychlá jízda a konec toho všeho se mi ani nepodařilo zastihnout z vlastního pohledu. O tom, že Deathwing padl jsem se dozvěděla až několik dní poté. Bylo to docela zklamání. Viděla jsem padnout krále lichů, ale ne jednoho z aspektů, tedy, krom Malygose. No, někdy nemůžeme mít všechno, co chceme.

Slyším klapání koňských kopit a jako první chci sevřít rukojeti seker, které u sebe ale nemám. Do háje už s těmi bojovými reflexy. Vidím, jak k mému plotu přijíždí muž ve zbroji paladina stříbrné ruky. Poznávám ho. „Maxmiliane,“ vítám jej tak vřele, jak mi to můj pozměněný hlas dovoluje. „Copak tě sem přivádí?“

„Jenom jsem tě přišel zkontrolovat,“ odpověděl paladin a hladově se zahleděl na hrozny v mé ruce. „A zkontrolovat tvé plodiny samozřejmě.“

„Ber, co hrdlo ráčí,“ usmívám se. Paladin se posadil vedle mě a spokojeně jedl mé hrozny. „Takže, teď s pravdou ven. Rozhodně nepěstují tak dobré hrozny, aby si sem musel vážit takovou dálku až z light hope. Takže?“

„Chceš napřed neutrální, nebo špatné zprávy?“ zeptal se Maxmilián.

„Ber to od lepšího nahoru,“ odpovídám.

„Byl objeven nový kontinent,“ řekl Maxmilián. „Jmenuje se Pandarie. Napadlo mě, že by ses tam chtěla podívat. Silná paže se vždycky hodí.“

Usmívám se. „Už nebojuji. To přece víš.“

„To je ta horší zpráva,“ povzdechnul si Maxmilián a vytáhnul z opasku kus látky s červeným vyšíváním. „Scarleti. Věřila bys tomu, že se pořád snaží bojovat?“

Mávám nad tím rukou. „Pár zfanatizovaných bláznů. Proč prostě nepodpálíte jejich klášter? Hodně by se to usnadnilo.“

Maxmilián si povzdechnul a zatnul ruku v pěst. Zvláštní. Tohle moc často nedělá. „Víš, že to nejde. Stálo by nás to víc, než si můžeme dovolit.“ Pohlédl mi do očí a nemohla jsem se ubránit pocitu, že v nich vidím strach. Vstal. „Dávej na sebe prosím pozor. Scarleti sice umírají, ale právě umírající okolo sebe nejvíce kopou.“

Sledovala jsem jej, jak odchází a v hlavě mi zněla jeho slova. Možná by nebylo od věci se podívat na ten nový kontinent…ne. Mám tu své povinnosti a farmu. Ted nemůžu odejít. Rozhlížím se po své farmě a dělám si v hlavě seznam, co je ještě potřeba udělat. Je to docela krátký seznam. Stačí už jenom přeházet seno, aby se nezapařilo. Hrábě mám ve stodole.

Jak vcházím dovnitř, padne mi zrak nejprve na truhlu v rohu, kde mám svou zbroj a zbraně. Hmm, možná, že bych se mohla podívat, jestli zbroj nechytla rez a jestli jsou sekery pořád ostré. Možná si i trochu pohrát…ne. Tohle už ne. Beru hrábě a moje ruce samy od sebe upravují úchop, jako bych s nimi chtěla někoho praštit. Do háje už s tím. Raději jdu rychle ven a dávám se do práce. Slunce se už sklání k západu a nerada pracuji za tmy.

Slunce už téměř zapadlo, když vracím hrabě do stodoly a vcházím do domu. Rozdělám oheň v krbu a usedám ke stolu, na kterém stojí velký džbán vody a pecen chleba s kusem sušeného masa. Tyhle večeře o samotě už mě začínají unavovat. Možná jsem měla požádat Maxmiliána, aby se zdržel. Udělám to příště. Určitě neodmítne. Znám podmínky v kasárnách argentu a vím, že to není žádný luxus. To bych ale měla udělat něco speciálního. Natrhat ovoce, něco upéct, třeba sehnat nějaké lepší pití než vodu…mám o čem přemýšlet.

Ještě než oheň zhasnul definitivně, zapalují svíčku a vydávám nahoru spát. Musím se cestou opět sama pochválit, jak se mi povedlo spravit podlahu i schody. Ale toho nadávání co to stálo. Nahoře se převlékám do obyčejné noční košile a uléhám do postele. Prsty ještě zhasím svíčku a usínám, jako správná selka.

Normálně spím skvěle, i když mi docela trvalo, než jsem se naučila spát v normální posteli, ale dneska je něco divně. Budím se uprostřed noci s divným pocitem, že se něco děje. Tenhle pocit mě zatím nikdy nezklamal, proto si raději nazouvám boty, kalhoty i halenu a kráčím pomalu z pokoje. Slyším nějaký šramot zezdola. Zloděj?

Pomalu kráčím dolů a šramot ustal. Ozbrojuji se polenem vedle schodů a rozhlížím se kolem sebe. Okny proudí do domu měsíční paprsky a v kombinaci s očima rytíře smrti vidím jako ve dne. Nikde nic, pouze otevřené dveře. Takže je někdo doopravdy v domě. Bouchám dveřmi tak hlasitě, že to muselo být slyšet v celém domě.

„Tak fajn,“ říkám a snažím se co nejvíc vytěžit ze svého pozměněného hlasu. „Kdo je tu?“ Opět nic…moment. Vzadu, pod stolem, nějaký odlesk. Moc slabý za zbroj. Pokládám poleno na zem a kráčím ke stolu. Jednou rukou jej zvedám a hledím do vystražených očí malého vlka. Ihned zacouval až ke stěně a kňučel.

„Copak chlapče?“ snažím se jej uklidnit. „Copak tu děláš?“ Vlk se na mě pořád vystrašeně díval. Beru ze stolu kus sušeného masa, co zbylo od večeře a nabízím jej. Vlk přestává kňučet a po malých krůčcích se vydává k vábivě vonícímu masu. Bere mi jej z ruky a během chvíle kus spořádá. Už se netvářil tak vyděšeně.

„Ztratil ses, maličký?“ ptám se, i když vím, že to vypadá hloupě. Beru z police misku a naplňuji jej vodou ze džbánu. Vlk vodu vypil během chvíle, což mi dalo dost času na to, abych pro něj připravila další kus sušeného masa. Musel být dlouho hladový, podle toho v jak rychlém tempu jej spořádal. Už rozhodně nebyl tak vystrašený a začal se kolem sebe rozhlížet. „Co s tebou?“

Kráčím ke dveřím, abych se podívala, jestli venku není nějaký další vlk, ale sotva vykouknu ven, ucítím obrovskou ránu do hlavy a po ní přišla tma. Nevím, jak dlouho jsem byla mimo, ale vím jistě, že se probouzím svázaná u svého vlastního plotu s nohama pod sebou a rukama za zády. Pořád byla tma, takže to nebylo tak dlouho.

„Ta zrůda už je vzhůru,“ ozval se hlas a když se otáčím za jeho zdrojem, vidím skupinu lidí.

„Jestli mě chcete okrást, tak se snad nějak dohodneme,“ snažím se uklidnit situaci, zatímco se snažím povolit provazy. Nejsou utažené zase tak pevně. Možná, kdybych trochu zabrala…

„Drž hubu, zrůda,“ okřikl mě jeden z nich a praštil rukojetí meče. Konečně je vidím zblízka. Červenobílé zbroje s erbem na hrudi. Scarleti. „Nechceme tvoje hnusné zlato.“

„A co teda?“ ptám se, i když odpověď je mi jasná už předem. „Jestli máte hlad, na poli je toho spousta. Jablka ještě potřebují trochu dozrát, ale jinak jsou prvotřídní.“ Následovala další rána, ale to bylo plus pro mě. Mohla jsem tak trhnout pořádně provazem a přetrhnout jej. Výborně. Scarlet ještě ani nestáhnul ruku, když vyrážím kupředu. Svírám mu hrdlo jednou rukou ale s takovou silou, že jej drtím. Scarlet pouští meč, který ještě ve vzduchu chytím a připravuji jej o hlavu.

Scarleti se rychle vzpamatují a poodstoupí ode mě, což mi dává trochu času zhodnotit své možnosti. Sedm cílů. Super. Pohlížím na meč. Je jednoruční se dvěma ostřími. S meči moc často nepracuji, ale umím s nimi. Doufám. Předtím jej ale musím trochu upravit a od mé ruky se celým mečem rozleze námraza. Ano. Ted bude pro mě použitelný.

„Zemři zrůdu!“ křičí první scarlet a vrhá se po mě s mečem. Je to spíše fanatický, než promyšlený úder seshora na hlavu a ještě k tomu dvouručním mečem. Hlupák. Stačilo ukročit do strany, takže meč jenom neškodně proletěl kolem mě a zabodává se do země. Já ale neztrácím čas a švihnutím seshora připravuji scarleta o ruce doposud svírající meč, aniž bych přerušila pohyb meče provedu oblouk za sebe a dalším švihnutím přichází jako i jeho předchůdce o hlavu.

Tři scarleti se na mě vrhají, jeden zprava, druhý zleva a třetí čelem. Ten nalevo je ozbrojen dlouhým mečem. Výborně. Doufám, že je tak blbý jak si myslím. Jako první zaútočil čelní a pokusil se mě bodnout dlouhým kopím, pouze se však vytáčím do strany, takže jej mám teď po boku. Kopí si rychle podepřu kolenem a koncem meče jej lámu. V tu chvíli zaútočil scarlet nalevo mečem, přesně jak jsem doufala. Bodnul. Provedu krok dozadu, takže je čepel mezi mnou a předním scarletem. Kopnutím do jeho rukou posílám meč proti přednímu, kterému meč otevře břicho a padá k zemi. Rychle klekám na zem, abych zablokovala úder mečem na mou hlavu od pravého scarleta, ale hlavně proto, abych mohla vzít ulomené kopí a zabodnout mu jej do břicha. Obracím se na posledního, který mi tak mile pomohl svým mečem. Je tak v šoku, že se ani nebrání, když mu můj meč protíná srdce. Čtyři dole, tři čekají.

Poslední tři jsou všichni ozbrojení dlouhými kopími a to by pro mě mohl znamenat problém. Ledaže… dělám několik kroků dozadu, takže scarleti jsou mezi těly svých padlých druhů. Natahuji ruku k tělům, které explodovaly a kusy spolu se zbrojí utvořily perfektní šrapnely, které je roztrhaly na kusy.

Cosi mi proniká zády a pohledem dolů zjistím, že mi trčí z hrudi šíp. A hned po něm další. Dávám se na útěk do domu a slyším svištění dalších šípů, které mi létají kolem hlavy. Poslední mě zasáhnul do nohy, ale já nezastavuji a mizím v domě. Lámu šípy a jejich hroty tahám předem ven, ale ty do zad si ještě nechám. Budou se hodit. Silně krvácím, ale tohle přežiju. Rytíři smrti vydrží mnohem víc, než se zdá.

Oknem prolétávají další šípy, ale to už jsem na zemi a tak se jenom neškodně zabodávají do stěn a tříští mé nádobí. Tak tohle teda ne. Mě si bijte, jak chcete, ale vybavení mi ničit nebudou. Ted je ale budu muset nalákat. Padám tváří k zemi a nechávám krev, aby pode mnou udělala pěknou kaluž. Tuhle košili pak budu moc klidně vyhodit.

Dlouho vládlo ticho, než se ve dveřích objevili dva scarleti ozbrojení krátkými meči a štíty. „Ta zrůda je mrtvá,“ řekl první radostně a rozhlédl se kolem sebe. Vykouknul ven. „Má to za sebou.“

Zatímco řval ven, vstávám, přikrývám ústa druhému scarletu aby nekřičel a mečem mu podříznu hrdlo. Rychle s ním mrštím pod stůl a schovávám se za dřevěný sloup, podpírající patro. Do domu se vrátil první scarlet, doprovázený dalším, ozbrojeným kuší. Kolem mě prochází první scarlet, chytám jej za ruku a vykouknu zpoza sloupu tak, aby si mě scarlet s kuší všimnul. Pozvedá zbraň a to je pro mě signál, abych si prvního k sobě přitáhnula a použila jako lidský štít. Šíp se zabodává do jeho hrudi, já provádím krok dozadu a mocným kopnutím posílám mrtvého scarleta na jeho spolubojovníka, kterého sráží k zemi. Můj meč mu projíždí srdcem dřív, než mohl vykřiknout.

Rozhlížím se kolem sebe a je mi jasné, že ráno mě čeká pořádný bordel na uklízení. Cosi větřím. Něco se tu pálí? Vybíhám do patra a vidím zdroj. Zapálili střechu. Tak tohle teda ne. Dům mi nezapálíte parchanti! To ani omylem! Přikládám ruce na trám a doufám, že mi to vyjde. Pokrýt námrazou meč je jedna věc, ale celý dům…to bude trochu náročnější. Napínám své síly jak to jenom jde a s radostí sleduji, jak námraza prochází sloupem nahoru ke střeše.

Tělem mi projíždí čepel meče a já lapám po dechu. Prošel mi plící. Ustupují pár kroků a křičím bolestí, když meč ze mě vyjíždí a zasekává se mi do boku. Kruci, jestli tohle přežiju, tak už neodložím zbroj ani ve spánku. Kdybych ji alespoň neměla ve stodole. Oháním se po útočníkovi a zasahuji jej do hlavy takovou silou, že omráčený padl k zemi. Mám takový vztek, že mu dupu na hrudník a s potěšením slyším, jak mu praskají kosti. Nezvedám nohu a naopak zvyšuji tlak. Slyším praskot kostí i to jak lapá po dechu. Přitlačím víc a vím jistě, že mu žebra propíchnula srdce. Normálně nikoho tak netrápím, ale prostě to muselo ven.

Oknem prolétává další šíp a přišpendluje mě ke zdi. Hned po něm další. Sotva dýchám od proražené plíce, ale vím, že se z toho rychle dostanu. Potřebuji jenom trochu času. Nic víc. Chci zvednout ruku, ale nemůžu. Necítím tělo. Co to kruci je?

Slyším kroky a do mého zorného pole vchází muž v těžké zbroji a zdobeným tabardem Scarletů, jaký nosí jenom velitelé. Tvář má skrytou pod helmou, kromě úst, na kterých hraje úšklebek. „Nesnaž se s tím bojovat,“ říká. „Je to velice silný jed. Docela mě překvapuje, že tě nezabil. Zdá se, že na vás obludy to má pouze paralyzační účinek. Výborně. Alespoň si užiješ to teplo, až s tímhle domem lehneš popelem.“

Snažím se s tím bojovat, ale nedokážu ani sevřít ruce v pěst.

Scarlet ke mně přichází blíž a prohlíží si mou tvář. „Připadáš mi povědomá…Ach ano. Už vím, kdo jsi. Tys byla ve Scarlet Enclave. Zabíjelas nevinné vesničany i mé muže. Je to tak?“ To si ten pitomec fakt myslí, že mu odpovím, když nemůžu ovládat své tělo? „Pamatuji si tě velice dobře. Ani nevíš, kolikrát jsem si tenhle okamžik představoval. Až tě budu mít před sebou a budu mít tvůj život v rukou. Jediné, co by snad mohlo mluvit v tvůj prospěch je, žes zabíjela rychle. To obdivuji. Velice to obdivuji. Možná mě i trochu mrzí, že tě ti to nebudu moci oplatit, ale takový už je život.“ Ohlédl se za sebe, kde se objevil další scarlet, nesoucí pochodeň. Velitel ji převzal a mával mi s ní před tváří. „Možná bych ti mohl vypálit oči, abys neviděla, až si pro tebe plameny přijdou. Abys neviděla, jak tvůj dům hoří.“ Dává pochodeň stranou. „Ale to by pro tebe bylo příliš milostivé. Chci, abys cítila strach, až se k tobě plameny budou blížit. Abys viděla každý plamínek a každý obláček kouře.“ Hází pochodeň do mého pokoje. „Dýchej zhluboka. Možná dříve omdlíš.“

Cítím tak neuvěřitelný vztek, ale to je tak všechno. Nemůžu se po něm vrhnout, abych ho roztrhala na kusy, ani zastavit plameny, které pomalu tráví dům, ve kterém jsem vyrůstala. Moment! Můžu sevřít ruku v pěst a vrací se mi cit do těla. Sláva. Přijde mi ale, že se rychleji šíří plameny, než se mi vrací cit. Už kompletně zachvátily střechu a lížou podlahu, když se mi vrací cit alespoň do té míry, že můžu zvednout ruce. Snažím se méně dýchat, kvůli kouři, ale ten se mi do plic dostal, ať se snažím sebevíc.

Plameny už mám pod sebou a cítím, jak mi spaluji prsty. Chci křičet, ale musím si držet vzduch v plicích. Plameny už zachvátily i stěny a cítím, jak se mi pálí záda a cítím spálené vlasy. Mé vlasy. Pálí se mi kůže, ale už nedokážu nekřičet. Řvu na plné kolo, ale vím, že čím víc to bolí, tím víc se mi vrací cit. Konečně můžu zvednout ruce a zalomit šípy. Nechávám je ve zdi a proskakuji oknem ven. To poslední co vidím, je stodola do které padám. Je v plamenech…

Bolest. Nic jiného necítím. Každá kost, každý nerv…jestli jsem mrtvá, tak tohle je teda pěkně hnusný posmrtný život. Otevírám očí a vidím kolem sebe jenom ohořelé trámy a zataženou oblohu. Prší. Takže nejsem mrtvá. Krucinál! Snažím se zvednout, ale bolest mi vystřeluje do celého těla a nedovoluje mi to. Rozhlížím se kolem sebe a do očí mi vhrkly slzy. Z mého domu nezbylo nic, než jenom trosky. Z pole taky. To, co jsem se tak dlouho snažila obnovit je pryč, během jedné noci. Svírám ruce tak silně, až mi praskají kosti a spálená kůže na kloubech.

„Deathlin?“ Zdá se mi to, nebo mě někdo volá? „Deathlin? Jsi naživu?“

„Tady,“ snažím se zvolat, ale vyjde ze mě sotva šepot. Beru do ruky kus trámu a mlátím s ním do jednoho z ohořelých trámů stodoly. Slyším kroky a řinčení zbroje. Ti parchanti mě snad přišli dodělat.

Mezi troskami se objevuje Maxmilián a několik paladinů argent dawnu. „U světla,“ vyhrkl. Asi na tom budu doopravdy špatně. Ihned ke mně běží a přikládá mi zářící ruku na rameno. Bolest trochu ustoupila a to mi dovoluje vstát. Snaží se mě zastavit, ale to se mu nedaří. Vztek je fantastické anestetikum. „Neblázní. Jsi na tom dost špatně. Potřebuješ lékaře?“

Usmívám se a cítím, jak mi praská spálená kůže ve tváři. „Potřebuju krev. Scarletskou krev.“

„Uklidni se,“ říká mi tak důrazně, jak jen může, ale na mě to nemá účinek. Už jsem slyšela o orkské krvežíznivosti a tuším, že sem co nejblíže tomu, ji poznat na sobě. „Máme tu pár kněží. Dají tě dohromady a pak se na to budeš dívat jinak.“

Dívám se směrem, kde pod nánosem spáleného dřeva vidím bednu se svou starou výstrojí. Odhazuji dřevo a přejíždím prstem po okraji bedny. „Říkals, že vyplenit scarletský klášter by stálo mnoho sil. Ukážu ti, že to není nemožné i v jednom.“ Otevírám bednu. „Ukážu ti, co to znamená naštvat mě.“

Uháním na nemrtvém koni po kamenité cestě a proklínám jej, že nemůže běžet rychleji. Opět mám na sobě svou starou zbroj, jejíž kožená ochrana vespod rozedírá mou popálenou kůži a na zádech dvě sekery. Maxmilián se mě snažil přesvědčit, ať se nechám od jeho kněží ošetřit, ale já nechtěla ztrácet čas. A hlavně jsem se chtěla pomstít. To mě hnalo vpřed. Snažím se na nic nemyslet, pouze na svůj cíl, ale ten zatracený hlásek nejde umlčet. Vždy se objeví.

Proč? Proč na mě zaútočili? Proč nemůžu žít v klidu? Proč ksakru ten kůň nemůže běžet rychleji? Zamýšlím se nad posledním rokem. Všechno bylo tak perfektní. Měla jsem klid. Mohla jsem tak žít napořád…napořád? Doopravdy chci zrovna tohle? Skutečně může někdo jako já žít prostým životem? Ta bitva, kterou sem si prošla v noci, připadalo mi, že do tohohle doopravdy patřím. Bavilo mě to. Užila jsem si to. Chci víc! Co se to se mnou sakra děje? Kroutím hlavou.

Konečně před sebou vidím scarletský klášter. Jejich barva je rudá, po dnešku budou mít i rudě vymalováno. Vidím před sebou tři muže na stráži před chodbou do hlavního sálu. Krčím nohy pod sebe do dřepu a využívám zrychlení svého koně k velkému skoku přímo na prostředního scarleta. Váha mojí zbroje se postarala o to, že se mu zlomila žebra a propíchla orgány. Sundávám ze zad sekery a vrhám je proti posledním dvěma, kterým zasekávají přímo do hrudi. Ihned se přihnali další dva scarleti ozbrojení kušemi. Oba vypálili, ale šípy se jenom neškodně odrazily od mé zbroje. Rychle se dostávám k prvnímu, který se snaží přebít a přitom ustupoval ke stěně. Pozdě si uvědomil, že nemá kam ustupovat a než stihnul cokoli udělat, vyráží proti jeho tváři moje pěst, která mu rozdrtila lebku a zastavila se až o zeď za ním.

Druhý scarlet stihnul přebít a střílí po mně. Využívám jeho mrtvého společníka jako živý štít a nakonec mrtvolu po něm hážu. Než se stihnul zvednout, měl mou nohu na svém krku. „Prosím, ne,“ žadonil. „Já nechci umřít.“ Pouze zvyšuji tlak a nakonec mu krk lámu. „To nikdo,“ říkám. Beru si sekery a kráčím do dlouhé chodby. Slyším dusot mnoha nohou, ale tahle chodba je spíše výhodou pro mě. Můžou na mě poslat své síly, ale tady budou vždy moci bojovat maximálně dva vedle sebe.

Žene se na mě první scarlet s dlouhým mečem napřaženým za ramenem. Copak může být někdo tak blbý? Ohání se, ale meč se zasekává do jedné ze soch, lemující chodbu. Sekerou vedu zespoda úder na jeho ruce, o které rychle přichází a druhou o hlavu. Odhazují mrtvolu za sebe a jenom těsně uhýbám před dlouhým kopím. Scarlet jej však rychle stahuje a bodá znovu. Má jenom lehkou zbroj. Výborně. Chytám kopí a mohutným trhnutím si jej přitahuji k sobě, rovnou na čepel sekery. Jeho mrtvola ani nepadla na zem, když po mě skočí další scarlet s krátkým mečem a štítem. Výborně. Konečně někdo kdo trochu přemýšlí. Bohužel pro něj, ne dost. Bodá před sebe. Nechám jeho čepel, ať mi sklouzne po boku, kde pouze lehce škrábnula kov, trochu klekám, abych jej chytila do podpaží a zakusuji mu čepel své sekery do boku až k páteři. Odkopávám jeho mrtvolu na další scarlety. Je jich tolik, že popadali na zem jako domino.

Vrhám se po nich jako zvíře a snažím se jich zabít co nejvíc, než se některý zvedne. Dupu po hrudích, hlavách, sekám kolem sebe sekerami a dostávám se do půlky, když se přede mnou konečně někdo zvednul. Bohužel pro něj pro něj jenom na kolena a moje sekera se mu zakusuje do hrudi. Další za ním už stál a snažil se bránit se štítem. Využívám okraje čepelí seker, abych mu štít vytrhnula z ruky a druhou jej připravuji o hlavu. Další scarlet se na mě řítí s kopím, odhodlaný mě napíchnout. V poslední chvíli se vytáčím do strany a pouštím sekeru. Scarlet má na sobě těžkou zbroj a tak se nedokáže hned zastavit a letí dál. Inkasuje ode mě tak silnou ránu do obličeje, že prorážím lebku a zastavuji se až o ochranu temen.

Beru si sekeru zpátky a očekávám další útok, ale nic nepřišlo. Jsem na konci chodby a kopa mrtvol za mnou. Výborně. Začátek se mi povedl. Stojím před mohutnými vraty na nádvoří kláštera, pokud se teda nepletu. Tohle jenom tak neotevřu. Ani nemusím. Dveře se otevírají samy a vychází jimi řady scarletů v těžkých zbrojích a seřadili se podél vrat. A vzadu stojí ten parchant, který mě nechal málem uhořet.

„Tak se zase setkáváme,“ říká a ve mně znovu roste vztek. Chci jej zabít, ale racionální uvažování zvítězilo. Nemůžu proti taková přesila jenom tak. Čas na další nekalou praktiku.

„Promiň, že jsem to přežila,“ usmívám se a upevňuji sekery na opasek. „Máme tuhý kořínek, i když bez následků se to neobešlo.“ Sundávám si helmu. Několik scarletů trochu poodstoupilo a jeden zbělal jak stěna. Tak strašně jsem byla popálená.

Velitel se jenom usmíval. Nemůžu se dočkat, až mu ten úsměv vyseknu z tváře. „Vypadá to, že se budu muset víc snažit příště. Ale myslím, že tenhle nápor vojska už neudržíš.“ Scarleti jako jeden pozvedli dlouhá kopí a vykročili ke mně. „Udělalas chybu, že si sem přišla sama.“

Usmívám se a nasazuji si helmu zpátky. Zvedám ruce. „Možná sama, ale mé posily právě dorazily.“ Svírám dlaně v pěst a mrtvoly za mnou vstaly. „Chovám se teď sice jako nekromances, ale když musíš, tak musíš.“ Mrtvoly vyrazily kupředu a všechny se napíchnuly na kopí. Přesto však pokračovali dál, až ke scarletům. Tam se zastavili. „Skončili jste,“ říkám a mrtvoly se nejprve nafouknuly, načeš explodovaly a vzaly sebou všechny scarlety. Ted už nestálo nic mezi mnou a velitelem. Ten už tam ale nebyl. Vidím jej, jak mizí v uličce.

„Zbabělče,“ vrčím a běžím za ním. Zřejmě nepočítal s tím, že bych se dostala přes tuhle obranu, takže na nádvoří nikdo není. Běžím za ním se sekerami v rukou. „Neutečeš mi,“ řvu na celý klášter. Probíhám uličkou, na jejímž konci už na mě čekají dva scarleti. Hážu po nich sekerami s takovou silou, že oba se zastavili až o stěnu. Trhnutím je vyprošťují a vybíhám ven na další malé prostranství, které je uprostřed osazené několika velikými střeleckými terči. „Palte,“ slyším. Neztrácím čas a vrhám se za nejbližší terč, do kterého se zakouslo několik šípů.

„Z tohohle se už nedostaneš, děvče,“ křičí velitel. Rozhlížím se kolem sebe. Prostranství je po všech stranách obehnaná zdí, ale žádné chodníčky, zídky nebo stříšky, pod kterými by mě mohli napadnout z boku. Výborně.

„To si nemyslím,“ odpovídám a zvedám terč i se stojanem. Perfektně mi slouží jako štít a rozbíhám se s ním, dokud se prudce nezastavím o zeď. Z obou stran na mě navíc mířili scarleti s kušemi. Padám na zem těsně předtím, než vystřelili a zabili se tak navzájem. Ti co přežili, skončili rychle svou existenci mou sekerou.

Obcházím terč a po schodech běžím dolů. Na konci se zastavuji. Nechci se nechat překvapit dalším zástupem lučištníků. Lehce vykukuji, ale hned uskakuji zpátky před dělovou koulí, která mi málem ustřelila hlavu a roztříštila stěnu. Využívám prachu mraku suti, který zaplnil chodbu a vyrážím kupředu. Osádka děla se pokouší přebít, ale to už přebíhám po hlavní a kopem prorážím lebku střelmistru. Vytahují sekery a klekám si. Zbylí dva scarleti přicházejí o hlavy jenom o chvíli později.

Uličkou se na mě ženou čtyři další scarleti s meči. Vidím velikou hromadu dělových koulí ve vyvýšeném dřevěném stojanu. Kopnutím přerážím nožičku a koule se ženou rovnou na scarlety. Vím, že nikomu nic neudělají, ale teď mají o starost víc než jenom mě. Snaží se uskakovat, ale tím mi jenom jdou do rány. První se zrovna vyhnul jedné kouli a stál ke mně zády. Útočím sekerou seshora a rozpůlím jej od hlavy téměř do poloviny zad. Kopnutím jej posílám na dalšího, který se na mě ženě a ještě ve vzduchu necháme tělo explodovat. Kusy masa a zbroje zasáhnuly i mě, ale už mám na sobě tolik krve, že o trochu víc nebo méně nehraje roli. Hlavní je, že mám o dva nepřátele méně. Zbylí dva teď proti mně stojí s meči a čekají na můj pohyb.

Dívám se na podlahu. Lesklá jako zrcadlo. Výborně. Rozbíhám se jak to nejvíc jde a snažím se nabrat rychlost, těsně před nimi přejdu do kotoulu a zůstanu ležet mezi nimi. Stačilo švihnutí sekerami a oba jsou bez nohou. Vstávám a ignoruji jejich křik. Jenom ať trpí, tak jako já.

Stojím před posledními dveřmi, které jsou otevřené a jakoby mě vítaly. „Jenom pojď dál děvče,“ slyším zdáli. „Už tu na tebe čekám.“

Nechci nechat budoucí mrtvolu čekat. Procházím dveřmi a po schodech nahoru na další prostranství, ohraničeného ze třech stran zdmi a otevírající se na travou zarostlou mýtinu. Není tu nikdo, krom velitele scarletů. Konečně. Ted už nemá jak uniknout. Rozhlížím se kolem sebe. Nikde nic. Čisté prostranství, žádné posily. Zřejmě chce souboj jeden na jednoho.

„Takže to ukončíme,“ říkám a nastavuji sekery tak, aby na nich byla vidět krev. „Tohle si hodlám užít.“

Velitel se rozesmál. Moment. Tohle nebyl normální smích. Ani smích šílence. Ne. Tohle bylo něco jiného, temnějšího. Velitel se před mýma očima začal měnit. Kůže zesvětlala a nohy se v kloubech protočily dozadu. Z hlavy se zelenýma planoucíma očima vyrostly dva mohutné rohy a ze zad křídla. Prsty se protáhly a ukázalo se, že jsou zakončeny dlouhými drápy a místo nohou se objevila kopyta. Tohle nebyl člověk. Nathrezim.

„Tak tohle je doopravdy překvapení,“ říkám a poprvé se trochu bojím. Nikdy předtím jsem s Nathrezimem nebojovala.

„Ach ano,“ odpověděl démon a propaloval mě pohledem. „Měla bys být poctěna, že se ti zjevuji ve své pravé formě.“

„Obešla bych se bez toho,“ ušklebuji se a snažím se nalézt na něco, co bych proti němu mohla použít, ale na prostranství nic nebylo. Takže budu muset improvizovat na jeho písečku. Kruci, měla jsem si alespoň oživit ty mrtvoly vzadu. „Co ses snažil získat mou smrtí?“

Nathrezim se usmál. Fuj, tohle je děsivé. „Tvá smrt by mi velice posloužila. Měl jsem mnoho plánu a hlavně znovu rozdmýchat boj mezi argenty a scarlety. Samozřejmě, musel jsem eliminovat všechny překážky. Tys byla tou největší. Tohle se jevilo jako dobrý nápad. Je škoda, že mi nevyšel. Zničila jsi dost mých služebníků.“

„Rádo se stalo,“ šklebím se. „A co ty kecy u mě doma? Že si na mě pamatuješ ze scarlet enclave? Nebo tam si taky byl?“

„Ne,“ zakroutil Nathrezim hlavou. „Ale musel jsem těmhle hlupákům dát nějaké pozitivum. Tak proč ne smrt té, která pobila tolik jejich přátel? Ideální. Mělas ty hlupáky vidět. Tak nadšení. Dokonalé. A tys to musela takhle pokazit!“

„Rádo se stalo,“ usmívám se. „Musím ale uznat, že to byl od tebe výkon, tak dlouho se přetvařovat a vydávat se za jednoho z červenáčků.“

Démon a já spolu začneme chodit v kruzích. „To je problém vás lidí,“ říká pohrdavě. „Necháte se tak snadno ovlivnit. Stačilo jenom pár blábolů o světle, čistotě a podívejme se, podmanil jsem si vás.“

„Mě ne,“ vrčím a vrhám se po něm. V rukou démona se objevila planoucí čepel, kterou zablokoval úder první sekery a před druhou se vznesl do vzduchu a přistál o kus dál. Poslal na mě oblak plamenů, ale moji zbroj ihned pokryla námraza a bez problémů jsem je ustála. Vrhám se po něm znovu a útočím na něj oběma sekerami jako nůžkami. Démon ustupuje o krok dozadu a já znovu útočím, tentokrát oběma čepelemi z leva. Démon opět ustoupil. Využívám setrvačnosti zbrani, opisuji kruh a útočím znovu. Démon opět ustoupil. Snad mu nedojde, co na něj šiju.

Pořád Nathrezima tlačím ke stěně za ním a nedávám mu ani na chvíli vydechnout. Útok oběma sekerami zleva, jednou seshora a hned druhou z boku. Oběma obloukem zespoda. Pořád jenom ustupuje. Najednou se vznáší do vzduchu a kope do mě oběma nohama. Není tak hloupý, jak jsem si myslela. Já ale taky ne. Ustupuji do strany a sekám jej do nohy. Normálně bych kohokoli o nohu připravila úplně, ale v tomhle případě se jenom zaseknula do masa.

Démon vykřiknul bolestí a vznesl se do vzduchu. „Je s tebou víc problémů, než jsem čekal,“ křičí. „A už mě fakt začínáš unavovat,“ vrhá se s napřaženou čepelí na mě. Útočí seshora, což blokuji zkřížením seker nad hlavou a hned provádím kotoul vzad, abych se vyhnula jeho kopytu, kterým mě chtěl srazit. Znovu útočí mečem, opět na hlavu. Uskakuji do strany a čepel se jenom neškodně zabodnula do země. Mohutným kopem vyrážím démonu čepel z ruku a mám dojem, že mu lámu i několik prstů.

Rychle se zvedám a ženu se na Nathrezima, který stál na místě, jakoby mu bylo jedno, že po něm jdu. Napřahuji se k úderu a neviditelná síla mě odhodila pryč. Sotva jsem dopadnula na zem, dupnula mi noha na hrudník.

„Ubohá chudinko,“ směje se Nathrezim a tlačí na mě víc. „Myslíš, že můžeš bojovat se mnou?“

Oháním se po jeho noze sekerou, ale démon se vznesl do vzduchu. Rychle vstávám a hážu po něm sekerou. Zasahuji jej do ramene a Nathrezim vykřiknul bolestí. Slastný zvuk pro moje uši. Vrhám po něm i druhou sekerou, která jej ale minula a dopadnula neškodně na zem. Nathrezim se na mě otáčí a střemhlavým letem šel přímo na mě. Než stačím sokoli udělat, drží mě démon v rukou a nese do vzduchu. Tak to ne! Neumřu pádem z výšky. Buším démonu do žeber s takovou silou, že praská jeho brnění, ale zřejmě mu to nevadí. Nezbývá mi nic jiného, než špinavě bojovat. Trhám hlavou dozadu, aby mi spadla helma a zakusuji se mu do ruky. Démon vykřiknul a povolil sevření. Trochu jsem se povytáhnula a sevřela mu krk. Ted už mě pustil úplně, ale já se držela jeho brnění. Snaží se mě setřást, držela jsem se pevně.

Démon přešel do střemhlavého letu a tohle už nebyla legrace udržet se. Zbývala jediná věc. Protáhnula jsem se mu pod paží na záda a uchopila jej za křídla u kořene zad a jediným pohybem jej zlomila. Nathrezim vykřiknul bolestí a hned poté znovu, když jsem mu zlomila i to druhé. Ted jsme padali k zemi volným pádem oba. „Zemřeš se mnou,“ křičel Nathrezim a snažíl se mě setřást. Snažila jsem se jednou rukou pořád držet a druhou uvolnit mou sekeru v jeho rameni.

Nathrezim dokázal ještě ovládnout svůj let tak, že se ke mně otočil čelem a úderem mě od sebe odrazil. Ted už padám sama za sebe a zem se rychle blíží. Narážím tvrdě do malé věžičky kláštera a kutálím se dolů po šikmé střeše. Svět se proměnil v kolotoč zmatených obrazů a bolesti, než jsem s žuchnutím a křupnutím dopadla na zem. Vyplivuji krev a mám pocit, že není kost v mém těle, která by nebyla zlomená. Před nejhorším mě ale zachránila zbroj.

Pomalu se zvedám a hledám Nathrezima. Leží nedaleko ode mě a ztěžka dýchá. Kulhám k němu a doufám, že už toho má taky dost. Další kolo už bych asi neustála. Natahuji k němu ruku a vytrhávám sekeru z jeho ramene. Démon řve bolestí a upírá na mě očí. „Myslíš, že si vyhrála?“ vrčí. „Ne. Tohle není konec. Tohle je teprve začátek. Já se vrátím.“

Zvedám čepel sekery vysoko nad hlavu. „Tak se sejdeme znovu,“ odpovídám a má sekera se zakousnula do démonova krku. Prošlo jím jako vzduchem a po démonu nezbylo víc, než jenom spálená zem. Padám na kolena. Tohle byl sakra den. Už nemám sílu ani vstát. Jenom si tu na chvíli lehnu. Odpočinu si…

Když znovu otevírám očí, jako první vidím Maxmiliána. Tváří se přísně, což u mě vyvolalo bolestivý úsměv. Nesluší mu to. „Už jsem myslel, že se nikdy neprobudíš,“ říká a nabízí mi džbánek s vodou. Neodmítám. Zvedám ruce a vidím, že jsou zabalené do obvazů a tuším, že i celý zbytek mého těla, zakrytý přikrývkou. Hned po uhašení žízně se rozhlížím kolem sebe. Typický lazaret argent dawnu.

„Co se stalo?“ ptám se.

Maxmilian se tváří už trochu vlídněji. „Dal jsem dohromady malé komando a vyrazili jsme za tebou. Nechalas v klášteře pořádný bordel.“

„Potřebovali už trochu nátěru,“ pokusím se o vtípek. K mému překvapení se Maxmilián usmívá.

„Jo, to se ti teda povedlo,“ říká. „Pořád tam ale dost práce zbylo. Akorát jsme stihli sebrat tebe, než nás odtamtud vyhnali. Ted jeto ale za námi. Ty si odpočineš a necháš se doléčit. Je ti to jasné?“

Usmívám se. „Ano, pane,“ odpovídám a oddávám se odpočinku. Ale co teď? Můj domov je v troskách. Mohu začít znovu, to kdykoli, ale fakt je to věc, kterou chci? Moment. Tuhle otázku už jsem si kladla cestou do kláštera. Ale je to dobrá otázka. Ne. Pro mě není klid. Jednou jsem rytíř smrti a ti nejsou pro normální život. Válka a boj je náš úděl. Zkusila jsem si klidný život a nemohu říct, že by se mi nelíbil, ale nebylo to ono. Chyběla mi tíha zbroj, zbraně v mých rukou. Žít každý den tak, jako by byl poslední, protože poslední mohl být. Je to pro mě smutné, ale na druhou stranu i uklidňující zjištění.

Problém je ale v tom, že tady už není nic, s čím by se dalo bojovat. „Maxi,“ volám na svého přítele, který zrovna chtěl odejít ze stanu. „Cos to říkal o novém kontinentu?“

[medivho]

Pekne citanie, je tam par gramatickych chyb, ale to sa da cakat pri diele takehoto rozsahu. Akurat jedna z veci, ktora mi udrela do oka, je opakovanie tych istych slov, napriklad scarlet, zrudo atd. Ale celkovo si myslim, ze sa oplatilo cakat :)

[winterseer]

злов37.6BettBettIntoМеньJeweVitaУстьТараNora1404профHardJeweStarMenuУсосКитаRajnTeleiPodOpti
easyBounромамузыChilмаршсертЧовдBreaПухаAlleматрLaurSlenсертЖураВолкGoreАркрJetFучасTonyPayo
blonслезNicoXsanVasiWindMornNintSeelПрянWiimElegGrimНишнvadiБешаЮллеGoblсловЕГАдNighCottДани
WoolGiocкатаHeroWindDisnRaymSmasкороWindунивLasswwwcJeweKrieTeddChroвзлеКитаJeweELEGXboxSony
MystмешоИ-85RondосвяБугаLuigMemoфабрвелеAnniBernOrigStevRobeWindБелоMakeстреSkatсочиJoelМаку
ResiклейизолмесяMinuКитаПроиAskoWindГорьDownАртиJeanКолиБертM882ЛихарабоValgПроирубл1985Jazz
АртиязыккараудовSCRAHounгранWindPinnлистLEGOBorkValeFranBritромаЛитРсловИванАтилLuxuGaiuЛитР
ЛитРШилоЦВолМинктворПроиИллюHenrАнтоНаумДовлTherЗотоCracPaulИдемBritinfoТолсMartCleaBattBeau
ГрибProdСониПьянтворVIIIJackГуриШорыСедлAnneсотрУшак36-4ЕгорflasребеХилтБакуРазмувермесямеся
месяТараБашкEricJameMoodмалыLuciКиреМакаStayBikiСодеtuchkasOnlyзоло

[winterseer]

audiobookkeeper.rucottagenet.rueyesvision.rueyesvisions.comfactoringfee.rufilmzones.rugadwall.rugaffertape.rugageboard.rugagrule.rugallduct.rugalvanometric.rugangforeman.rugangwayplatform.rugarbagechute.rugardeningleave.rugascautery.rugashbucket.rugasreturn.rugatedsweep.rugaugemodel.rugaussianfilter.rugearpitchdiameter.ru
geartreating.rugeneralizedanalysis.rugeneralprovisions.rugeophysicalprobe.rugeriatricnurse.rugetintoaflap.rugetthebounce.ruhabeascorpus.ruhabituate.ruhackedbolt.ruhackworker.ruhadronicannihilation.ruhaemagglutinin.ruhailsquall.ruhairysphere.ruhalforderfringe.ruhalfsiblings.ruhallofresidence.ruhaltstate.ruhandcoding.ruhandportedhead.ruhandradar.ruhandsfreetelephone.ru
hangonpart.ruhaphazardwinding.ruhardalloyteeth.ruhardasiron.ruhardenedconcrete.ruharmonicinteraction.ruhartlaubgoose.ruhatchholddown.ruhaveafinetime.ruhazardousatmosphere.ruheadregulator.ruheartofgold.ruheatageingresistance.ruheatinggas.ruheavydutymetalcutting.rujacketedwall.rujapanesecedar.rujibtypecrane.rujobabandonment.rujobstress.rujogformation.rujointcapsule.rujointsealingmaterial.ru
journallubricator.rujuicecatcher.rujunctionofchannels.rujusticiablehomicide.rujuxtapositiontwin.rukaposidisease.rukeepagoodoffing.rukeepsmthinhand.rukentishglory.rukerbweight.rukerrrotation.rukeymanassurance.rukeyserum.rukickplate.rukillthefattedcalf.rukilowattsecond.rukingweakfish.rukinozones.rukleinbottle.rukneejoint.ruknifesethouse.ruknockonatom.ruknowledgestate.ru
kondoferromagnet.rulabeledgraph.rulaborracket.rulabourearnings.rulabourleasing.rulaburnumtree.rulacingcourse.rulacrimalpoint.rulactogenicfactor.rulacunarycoefficient.ruladletreatediron.rulaggingload.rulaissezaller.rulambdatransition.rulaminatedmaterial.rulammasshoot.rulamphouse.rulancecorporal.rulancingdie.rulandingdoor.rulandmarksensor.rulandreform.rulanduseratio.ru
languagelaboratory.rulargeheart.rulasercalibration.rulaserlens.rulaserpulse.rulaterevent.rulatrinesergeant.rulayabout.ruleadcoating.ruleadingfirm.rulearningcurve.ruleaveword.rumachinesensible.rumagneticequator.rumagnetotelluricfield.rumailinghouse.rumajorconcern.rumammasdarling.rumanagerialstaff.rumanipulatinghand.rumanualchoke.rumedinfobooks.rump3lists.ru
nameresolution.runaphtheneseries.runarrowmouthed.runationalcensus.runaturalfunctor.runavelseed.runeatplaster.runecroticcaries.runegativefibration.runeighbouringrights.ruobjectmodule.ruobservationballoon.ruobstructivepatent.ruoceanmining.ruoctupolephonon.ruofflinesystem.ruoffsetholder.ruolibanumresinoid.ruonesticket.rupackedspheres.rupagingterminal.rupalatinebones.rupalmberry.ru
papercoating.ruparaconvexgroup.ruparasolmonoplane.ruparkingbrake.rupartfamily.rupartialmajorant.ruquadrupleworm.ruqualitybooster.ruquasimoney.ruquenchedspark.ruquodrecuperet.rurabbetledge.ruradialchaser.ruradiationestimator.rurailwaybridge.rurandomcoloration.rurapidgrowth.rurattlesnakemaster.rureachthroughregion.rureadingmagnifier.rurearchain.rurecessioncone.rurecordedassignment.ru
rectifiersubstation.ruredemptionvalue.rureducingflange.rureferenceantigen.ruregeneratedprotein.rureinvestmentplan.rusafedrilling.rusagprofile.rusalestypelease.rusamplinginterval.rusatellitehydrology.ruscarcecommodity.ruscrapermat.ruscrewingunit.ruseawaterpump.rusecondaryblock.rusecularclergy.ruseismicefficiency.ruselectivediffuser.rusemiasphalticflux.rusemifinishmachining.ruspicetrade.ruspysale.ru
stungun.rutacticaldiameter.rutailstockcenter.rutamecurve.rutapecorrection.rutappingchuck.rutaskreasoning.rutechnicalgrade.rutelangiectaticlipoma.rutelescopicdamper.rutemperateclimate.rutemperedmeasure.rutenementbuilding.rutuchkasultramaficrock.ruultraviolettesting.ru

[winterseer]

Vrin

[winterseer]

48.5

[winterseer]

Bett

[winterseer]

Bett

[winterseer]

Jump

[winterseer]

Dolb