Rytíř smrti

[Fearlin]

Tento příběh možná někteří z vás budou znát ještě z dob, mého psaní pro jiný server. Doufám, že se vám bude líbit. Prosím zanechte komentář pro zlepšení budoucí práce.

Rozhlížím se okolo sebe a mé myšlenky jsou bídné. Vidím jenom sníh, jenom kameny, jenom kosti…a sebe. Parodii života. Jenom chodící kus něčeho. O nic víc živá než kameny po kterých chodím. O nic víc než ghůl, který mě doprovází. Jsem rytíř smrti.

Obracím se zády k chrámu wyrmrest a vydávám se na dlouho cestu k pevnosti wintergarde. Původně jsem uvažovala, že bych si přivolala nemrtvého koně nebo gryfa, ale raději půjdu pěšky. Potřebuji si urovnat myšlenky. V poslední době mám strašlivý nepořádek v hlavě. Vlastně je mám už od doby, co jsem povstala v této parodii na život.

Občas pomýšlím na ty bezstarostné doby, kdy jsem byla malá. Vyrůstala jsem v Lordaeronu, v rodině s dlouhou linií válečníků a hrdinů. Až teď si uvědomuji jak je tohle slovo povrchní. Hrdina. Ten kdo umře v boji za svou zemi je opěvován, je chválen, jsou na něj skládány písně…ale to je tak všechno. Kosti hrdiny se rozpadají stejně rychle jako kosti sedláka či krále. Tehdy jsem o tom takhle neuvažovala a měla jsem plné oči lesklých zbrojí a ostrých mečů. Můj otec využil každé špetky svého vlivu, aby mě dostal do armády, kam jsem tak moc chtěla a nakonec se i povedlo. Skončila jsem však u záloh a tím mi zhasla naděje, že bych kdy mohla prokázat své kvality. A už vlastně ani nebylo s kým bojovat. Horda byla poražena. Alespoň jsem mohla dohlížet na orky v internačních táborech. Byla to šíleně nudná služba.

Trvalo to, alespoň podle mě celou věčnost než jsem se poprvé dostala do akce. Objevila se pohroma nemrtvých a byly povolány i zálohy. Konečně jsem se mohla dostat do boje. Do boje, který byl jiný, než na který jsem se mohla připravit. Já nebo kdokoli jiný. Bojovala jsem proti nemrtvým, dokonce i proti vlastním přátelům, kteří byly po smrti oživeni. Vždy jsem si musela připomínat, že už jsou mrtví. Že jim pomáhám. Že je to nejlepší věc, co pro ně mohu udělat. Byla jsem plná vzteku a ten chtěl ven. Proto když princ Arthas hodlal vyplout do northrendu, přidala jsem se k němu. A dařilo se nám. Sakra dost se nám dařilo. Spojili jsme síly s trpaslíky a společně jsme měli dost dobrou šanci pohromu porazit tam, kde jsou nejsilnější. To že nám pak sám Arthas spálil lodě mě ani tak netrápilo. Jednak jsem to tehdy nevěděla a hlavně jsem byla se svou smrtí smířená už v době, kdy se vyplouvalo. Ted už jsem mohla jenom bojovat, nebo umřít a doufat, že mou mrtvolu nenajdou.

Pamatuji si na tu chvíli kdy princ Arthas přišel s mrazivým smutkem. Tehdy svitla naděje pro nás všechny, že bychom mohli zvítězit. Dodalo nám to novou energii a elán. Sakra, vždyť bychom teď mohli zadupat pohromu do země, co se starat o okolnosti. Neuvědomili jsme si do jakého kolotoče jsme nastoupili a vystoupit už nešlo. A kolotoč zrychloval. Napřed zmizel Arthas, pak jeho kapitáni Farlyc, Marvyn, i můj dobrý přítel Thassarian, který je šel hledat. Zbyla jsem jenom já a zbytek vojáků. Snažili jsme se přežít, jak to jenom šlo, ale northrend si nás bral jednoho po druhém a vojáci mizeli…až jsem zbyla jenom já sama. Nechtěla jsem čekat, až si northrend vezme i mě a tak jsem vzala, co jenom šlo a vydala se pryč. Nevím kam. Prostě někam. Stejně jako teď.

Zase si připadám jako tehdy. Šlapu sněhem, na plášť se mi lepí sněhové vločky a na zbroji se tvoří námraza. Ale já necítím zimu jako tehdy. Necítím tíhu zbroje, ani zbraní u pasu. Necítím mrazivý vítr, který mi profukuje skrze hledí helmy do tváře, ani pronikající skrze škvíry mezi jednotlivými částmi zbroje až ke kostem. Necítím tu úzkost, která mě hnala vpřed a trýznila mou mysl, že já jsem poslední z celé výpravy, kdo ještě žije. Tohle bylo asi to nejhorší. Výčitky. Pořád jsem si tehdy říkala, že jsme se měli sebrat a zmizet když to šlo. Že jsme neměli čekat jako ovce na to až nás northrend podřízne. Jak se dny mého putování měnili v týdny, stávaly se tyto myšlenky mými neodmyslitelnými společníky. Už jsem se jimi tak netrápila jako předtím. Ted se mi tyhle myšlenky vracejí, ale já je posílám pryč. Tyhle věci už pro mě nic neznamenají.

Kráčím několik minut nebo hodin? Ani už nevím. Čas pro mě, která žije navždy už nic neznamená. Pamatuji si ale, že když jsem tu putovala předtím, znamenal pro mě čas hodně. Northrend byl sice málo prozkoumaný kontinent, přesto se našla v naší základně jakási mapa, která mě mohla dovézt na místo, kde bych mohla být v bezpečí. Alespoň jsem si to myslela. Čas byl tehdy pro mě důležitý, protože se blížila pravá northrendská zima a bylo mi jasné, že bych ji nepřežila. A tak jsem každý den šla od úsvitu do soumraku a ještě chvíli, jenom proto, abych se potom schovala pod tlustou kožešinu a přečkala noc přitisknutá k zemi. Ani nevím, jestli jsem spala. Bála jsem se, že pokud bych usnula, už bych se neprobudila. Zima byla přes den krutá, ale v noci byl pohyb venku smrtící. Bála jsem se, že by mi mohl vítr odfouknout kožešinu nebo že bych nechtěně vystrčila nohu nebo ruku ven. Určitě by mi během chvíle umrzla.

Mé snažení bylo odměněno tím, že jsme dorazila do překrásných lesů, plných lovné zvěře, dřeva na oheň, ale plných medvědů. Proto jsem se snažila lesům vyhnout a raději kráčela podél pobřeží, kde od moře foukal mrazivý vítr, ale bylo to jistější než pokoušet medvědy. Na několik jsem narazila, ale jenom velice z dálky a mému putování nic nebránilo. Dorazila jsem až do howling fjord. Nebylo to tu o moc lepší než jinde, ale nebyl tu sníh, ani taková zima. A zdejší lesy vypadaly mnohem přátelštěji než jinde. Horší to bylo s okolím. Nacházelo se zde až nepříjemně moc vrykulů a jakýchsi podivných železných trpaslíků. Trpaslíci si mě snad ani nevšímali, ale vrykulové po mě šli kdykoli mě uviděli. Vlastně jim vděčím za to, že jsem přežila. Když jsem před nimi prchala, musela jsem skočit z vysokého srázu rovnou do moře. Výstroj mě táhle ke dnu a tak jsem se musela rozloučit se zbrojí, mečem i vším co mě táhlo dolů. Pak už si jenom pamatuji, že jsem se nahoře chytila nějaké kry a dál už byla jenom tma.

Sníh pod nohama mi konečně nahrazuje kámen a před sebou vidím skrze stěnu sněhových vloček vysokou horu s úzkou, nebezpečně vyhlížející stezkou. A právě to chci jít. Ještě se dívám po okolí, jestli v okolí nejsou nějací koboldi. Ti malí parchanti dokázali při takovém výšlapu pořádně zatopit. Nikde žádný nebyl. Plus pro mě. Najednou jsem ale cítila, jak se zem lehce chvěje. Něco ke mně dusalo. Co to…otočila jsem se a jenom těsně uhnula před čepelí obrovské sekery. Byl to magnataur, nebo co to bylo. Nikdy jsem jim nemohla přijít na jméno. Zařval, velice naštvaný že se mu nepovedlo mě zabít hned.

S úsměvem jsem sáhnula k opasku a tasila své dvě sekery. „Tak pojď,“ zavrčela jsem a zkřížila sekery na prsou. Kentaur proti mně prudce vyrazil a ohnal se obrovskou sekerou po mé hlavě. Jenom se stačilo přikrčit a pod čepelí proběhnout dopředu. Magnataur pochopil, že jsem moc blízko a tak pustil sekeru a ohnal se po mě pěstí. Já jenom ukročila do strany, takže ruku zabořil jenom do sněhu. Já ale zabořila čepel své sekery do jeho ruky a utnula ji v lokti. Aniž bych přerušila pohyb jsem provedla otočku a obě sekery zatnula do jeho předních nohou. Pak už stačilo jenom uskočit před jeho padajícím tělem. Magnataur ležel na zemi, prudce dýchal a sníh pod ním se zbarvoval do červena. Viděla jsem, jak cosi vytahuje k ústům…roh. Jenom ať si zatroubí. Vím, co bude následovat, ale to mi nevadí. Potřebuji se trochu procvičit. Sotva dotroubil, zatnula se mu čepel mé sekery do krku.

Obcházím mrtvolu magnataura a nakonec jsem si sednula na jeho nohu. Může chvíli trvat, než se věci dají do pohybu, ale já mám času dost. Vracím se ve vzpomínkách na howling fjord k Tuskarium. Zachránili mě, když jsem se topila a pomohli mi nabrat sílu. Žila jsem mezi nimi dlouho, ale nepatřila jsem mezi ně. Oni mě rozhodně nevyháněli, naopak se ode mě učili naši řeč a já tu jejich, ale já nepatřila do northrendu. Musela jsem domů. Kdo ví co se tam děje.

Tuskariové mi pomohli i v tomhle. Jenom pro mě postavili loď na dlouhou cestu, darovali mi zásoby na celé týdny a já mohla vyplout. Nevěděla jsem, kam se dostanu, držela jsem pouze směr na jih a doufala, že se dostanu do Quel Thalasu. Ani nevím, jak dlouho jsem putovala, ale jednu věc vím jistě. Už nikdy v životě nebudu jíst ryby. Ve třech čtvrtinách cesty mi došli zásoby, ale já měla pořád dost prostředků jak si nachytat dost ryb pro svou obživu, ale poté co jsem ty šupinaté parchanty jedla každý den, jsem je už nemohla ani vidět. Co bych v té době dala za kus vepřového, nebo za chleba…sakra snědla bych i murloka raději než ty zatracené ryby.

Doplula jsem do Quel´Thalasu… nebo alespoň do toho co z něj zbylo. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Lesy byly vypálené, domy zničené a co bylo pro mě nejzvláštnější, žádné mrtvoly. Stopy po boji to ano, ale to bylo všechno. Pořád jsem se ptala sama sebe, co se tu mohlo stát? Kde jsou elfové? Kde jsou všichni? Za veliké plus jsem považovala, když se mi povedlo najít mezi tím vším nějaké jídlo a nutno podotknout, že i starý, tvrdý chleba pro mě byl jako ambrosie po všech těch rybách.

V Quel´Thalasu také skončil můj život, jak jsem jej do té doby znala. Při bloudění ruinami Silvermoonu jsem narazila na živé. Několik elfů, ale nebyly to přátelé. Zajali mě a odvedli před někoho, koho jsem nikdy nečekala, že znovu potkám. Před Arthase. Nebyl to už ale ten Arthas kterého jsem znala. Na nějaké vzpomínání ale nedošlo. Sotva mě před něj přivedli, zabil mě. Ještě pořád mám jizvu po tom, jak mnou projel mrazivý smutek a tou ranou mi ukradl duši. Tak jsem zemřela, ale znovu povstala, už jakožto rytíř smrti. Najednou už pro mě neexistovala minulost, přítomnost, ani budoucnost. Už jsem měla v hlavě jenom jednu myšlenku a to byla služba svému králi. Nic víc už pro mě nemělo význam, ani můj vlastní život.

V jeho jméno jsem proklela všechno a všechny, které jsem kdy milovala a mou rukou padli ti, které jsem přísahala chránit. Smrt lemovala cestu, kterou jsem se vydala. Runovým mečem v mých rukou jsem pomáhala obrátit v prach to, co zbylo z Lordaeronu i Quel´thalasu. Vyhledávala jsem skrýše přeživších a bez milosti je ničila. Nikdo neuniknul. Tohle byla moje práce a byla jsem v ní sakra dobrá. Bohužel.

Po jedné z těchhle čistek ale přišlo něco nečekaného. Můj král musel odcestoval do Northrendu a já jej následovala do těchhle končin. V jeho jménu jsem vraždila ledové obry, nagy, elfy, dokonce i tuskary. To ale nebylo to nejhorší. Musely jsme se dostat do ledové koruny před legiemi elfů a nagů a tak byla zvolena nebezpečnou cesta, skrze podzemní království nerubianů. Z těch přerostlých pavouků jsem strach neměla, ani z čehokoli jiného, co by mohlo v podzemí číhat. Můj problém přišel hned na povrchu.

Ačkoli se to zdálo být nemožné, spousta trpaslíků z Muridanovy průzkumné expedice přežila a já proti nim bojovala. Oni křičeli mé jméno. Znali mě. Prosili mě, abych je ušetřila, když leželi na zemi a já probodla jejich srdce svým runovým mečem bez sebemenšího zaváhání. S pevnou rukou. To co přišlo později bylo pro mě něco neskutečného. Při pohledu na všechny ty mrtvé trpaslíky, mi ukápla jedna slza. Jenom jsem ji setřela a prohlížela si ji, jako bych nevěděla co to vlastně je. Nebyl ale čas se nad tou trochou tekutiny rozmýšlet. Mou pozornost si žádaly jiné věci.

Vtrhnuli jsme do nerubianského království, povraždili všechny ty odporné pavouky a nakonec i bojovali s jakýmisi podivnými tvory bez tváří. Já ale dělala svou práci zcela bez rozmyslu a nebrala jsem ohledy na vlastní zranění a že jich nebylo málo. Všechno čím jsme doteď prošli, však bylo jenom zahřívací kolo před konečným bojem o budoucnost pohromy. Můj fanatismus a oddanost svému králi dodával sílu ruce, jíž třímala runový meč. Bojovala jsem po boku svého krále, když aktivoval čtyři pilíře okolo ledového trůnu a nakonec jsem jej i doprovázela ke vstupu do trůnního sálu. Když se před nás postavil Ilidan Stormrage, byla jsem svědkem toho, co můj král dokáže. Nikdy jsem takový souboj neviděla a nejspíše už ani nikdy neuvidím. Mrazivý smutek, meč, který toho tolik zničil a tolik duší vzal, včetně té mé se střetl s prastarými čepelemi démonů a zaplavila mě neuvěřitelná radost, když můj král zvítězil.

Doprovázela jsem jej až do trůnního sálu a dokonce spolu s dalším rytířem jsme vystoupili až nahoru. Nikdy mě nezaplavila taková posvátná úcta a strach, jako když jsem spatřila ledovou schránku, v níž byl uzavřen král lichů. Padla jsem na kolena před mocí, která byla uzavřena v něčem tak malém, zatímco druhý rytíř smrti zůstal stát. Když můj král roztříštil podstavec trůnu, srazil kus ledu stojícího rytíře smrti do hlubin. V tu chvíli jsem měla strach o svůj život. Zvláštní. Byl to první takový pocit po dlouhé době. Nikdy předtím jsem se o sebe nebála.

Ze vzpomínek mě vytrhává dunění země a čtyři mohutné postavy, doprovázené stejným počtem o něco menších. Usmívám se. Konečně přišli. Čtyři magnatauři a koboldi. Výborně. Bude zábava. Svírám rukojeti seker a čekám.

„Ty zabít náš druh,“ zařval jeden z magnataurů a poslal před sebe koboldy, kteří se okolo mě rozestavili do kruhu. „Proč?“

Krčím rameny. „On chtěl zabít mě,“ odpovídám. „Zaplatil za svou hloupost a sebejistotu životem. Uděláš stejnou chybu jako on?“

Magnataur zařval a dva koboldi se na mě vrhli. Tihle tvorové byly skutečně rychlí, ale co do chytrosti toho moc nepobrali. Rozběhli se na mě zepředu i zezadu a pokusili se na mě velikými holemi zaútočit seshora. Primitivní. Pozvedla jsem sekery a rány zablokovala, pak stačilo jenom pořádně zatlačit, abych koboldy odrazila dozadu a oni tak ztratili rovnováhu. Nic víc jsem od nich nepotřebovala. Stačilo se už jenom přikrčit a švihnutím oběma sekerami jim oddělit hlavy od krků. Další kobold se na mě vrhnul zezadu s velikým krápníkem se mě pokusil bodnout do zad. Odkulila jsem se na stranu a sekeru po něm hodila. Zabodla se přesně zvířeti do hrudi. Poslední kobold mi skočil na záda a bušil mi pěstičkami do helmy. Se zavrčením jsem jej strhla na zem a dupnutím mu rozdrtila lebku. Trhnutím jsem ještě vyprostila sekeru z hrudi mrtvého kobolda.

„To by bylo,“ usmála jsem se a pohlédla na Magnataury. „Nějací další podřízení k likvidaci?“

Jeden z netvorů se na mě rozběhnul a oháněl se mohutnou sekerou, větší než jsem já sama. Způsob jakým s ní pohyboval, napovídal, že s ní ještě neumí pořádně zacházet a je pouze bojechtivý. Plus pro mě. Ohnal se mi po hlavě, ale já se jenom přikrčila a nechala sekeru přeletět nad hlavou. Netvor nevyužil setrvačnosti zbraně, aby opsal kruh a zaútočil znovu. Místo toho se snažil zbraň zastavit a zaútočit stejně jako první. Stálo ho to drahocenné vteřiny a ty já nehodlala promarnit.

Vrhla jsem se kupředu a švihnula oběma sekerami po jeho předních nohou, o které čistým řezem přišel a padl k zemi. Ještě na mě stihl obrátit pohled plný bolesti a dostalo se mu mého milosrdenství v podobě poslední rány, kterou přišel o hlavu.

Velitel magnataurů zavyl. „Mizerná ženo,“ zařval na mě. Ty zabít můj syn. Ty zemřít.“

„A čí rukou?“ usmála jsem se. „Tvou?“

Magnataur jenom vrčel. „Nás mnoho,“ zamručel. „a ty sama.“

„Ale kdepak,“ mávnula jsem rukou a ukázala na těla padlých. „Já tu taky nejsem sama. Tys přivedl mé posily sebou.“ Těla koboldů i magnataura sebou trhla a pak povstala. „Vidíš? Nebojuješ jenom se mnou, ale i se svým vlastním druhem.“ Poslala jsem své nové služebníky do boje se zbytkem magnataurů, ale pro sebe si nechala velitele. Ten si ze zad sundal dva dlouhé meče a vrhnul se proti mně. Sekal, bodal a švihal, ale jeho pohyby byly zmatené, zuřivé. Byl zaslepení smrtí svého syna. Jenom se chtěl pomstít. Další plus pro mě.

Byla pro mě legrace uhýbat před zmatenými údery meče, nebo je vykrývat svými sekerami, ale každá zábava musí jednou skončit. Nechala jsem magnataura aby mi úderem meče vyrazil sekeru z ruky. Tvor si myslel, že mě tímhle dostal a zvednul čepele vysoko do vzduchu, aby mě dorazil. Vrhnula jsem druhou sekeru proti jeho rukám a doufala, že se trefím. Obě jeho ruce spadly na zem, stále třímající meče a magnataur zařval bolestí. Sebrala jsem ze země sekeru a vrhnula se kupředu. Magnataur na mě obrátil pohled plný zloby a zařval, když se mu sekera zakousnula hluboko do masa na hrudi. Trhnutím jsem sekeru vytáhnula a další ranou jej připravila o levou přední nohu. Magnataur se zřítil na bok a ještě než byl na zemi, zakousnula se moje čepel hluboko do jeho krku a oddělila hlavu od těla.

Pohledem jsem přejela zbytek bitevního pole. Další magnataur byl mrtvý a poslední se dal na útěk. At si jde. Nemám nejmenší důvod jej pronásledovat. Obrátila jsem zrak ke svým oživlým služebníkům a mávnutím ruky je propustila ze svých služeb. Ještě jsem ve sněhu našla svou druhou sekeru a připevnila na opasek k její sestře. Mrtvolám jsem už nevěnovala nejmenší pozornost a pokračovala v cestě, k hradu Wintergarde.

Postupovala jsem po strmé stezce směrem k hradu na vršku vysoké hory. Byl to nebezpečný výstup po zledovatělém povrchu, kde se každý krok mohl vymstít pádem do hlubin. Ve stěně byly sice ukotvená lana pro snadnější výstup, ale já je nehodlala použít. V téhle karikatuře života mi už na vlastním bezpečí pranic nezáleželo. Konečně jsem spatřila brány Wintergarde a vojáky sedmé legie na stráži. Kývnutím jsem jej pozdravila a pokračovala dále do nitra pevnosti, rovnou do krčmy.

O chvíli později jsem seděla v patře krčmy na terase, nohy položené na helmě a koukala na bezútěšnou krajinu před sebou, zničené budovy a Naxxramas vysoko nad hlavou. Občas jsem vzala ze stolu veliký korbel s mátovým čajem nebo kousek soleného mamuta a myšlenky se mi zase vracely do minulosti.

Dlouho můj král seděl na ledovém trůnu a snil, ale to rozhodně neznamenalo, že zbytek pohromy zahálel. Spolu s ostatními rytíři smrti jsem pomáhala budovat mohutnou citadelu, stejně jako opevnění a další stavby po celé ledové koruně. Ve jménu svého krále jsem s dalšími rytíři vtrhnula do trollího království Zul´Drak a mou rukou padly stovky těch hrbatých oblud. A pak se můj král probudil. S nadšením jsem jej následovala na palubě Acheru do východních morových zemí a třásla jsem se nedočkavostí, až ve jménu svého krále budu moci vtrhnout mezi šarlatové křižáky a rozsévat smrt. Mé nadšení ale nemělo dlouhého trvání.

Vedla jsem teprve nedávno vytvořené rytíře smrti proti šarlatovým křižákům i proti prostému lidu, který měli za úkol chránit. Musím říct, že mě snad i těšilo vidět, jak klidně zabijí bezbranného vesničana, kteří prosí o milost, nebo dokonce křičí jejich jména. Jeden vesničan dokonce znal i mé jméno, ale to mi nebránilo v tom, abych jej ranou mečem usmrtila a přenechala nekromancerům, kteří jej znovu oživili. Tehdy ve mně počalo klíčit semínko pochybností, které se mi přes všechnu mou snahu nepodařilo vykořenit a nemohla jsem se s tím ani nikomu svěřit. V pohromě neexistovalo místo pro slabost, ani pochybnosti. Snažila jsem se alespoň utopit své pochybnosti a myšlenky v boji.

Pobíjela jsem vesničany i vojáky, spálila jsem lodě, kterými chtěli prchnout, vedla jsem útok proti jejich hlavní baště, zabila jejich duchovní vůdce i velitele armád a zdálo se, že mé pochybnosti jsou konečně pryč. To ale byla jenom iluze, která se rozplynula v jednu jedinou chvíli. Dostala jsme za úkol popravit člena bělostného úsvitu. Nic neobvyklého oproti mé normální práci, ale tohle bylo…jiné. Vstoupila jsem do místnosti se zajatci, kteří až na jednoho leželi ve vlastní krvi. Jenom jeden tu čekal na mě. Byla to mě povědomá žena, jenom jsem si nemohla vzpomenout, odkud ji znám. Její slova mi budou znít v hlavě ještě dlouho.

„Přišla jsem mě dorazit, co?“ zeptala se s úsměvem a hrdě vstala. „Snad ti nebude vadit, když pohlédnu své smrti zpříma do očí…Deathlin?“ Při vyřčení mého jména z jejích rtů jsem sebou trhnula. Odkud mě mohla znát? „tuhle tvář poznám kdekoli. Co…Co to s tebou udělali?“ Chtěla přikročit blíže, ale já ji čepelí zastavila a zahnala ke stěně. „Ty si mě nepamatuješ, že ne?“ v jejím hlase jsem slyšela zklamání a takovou lítost, že jsem měla co dělat, aby se mi netřásla ruka držící meč. „Proklatá pohroma. Vzali ti všechno co tvořilo tebe a odklonili tě od správné cesty. Všechno co bylo dobré…vše co tě činilo člověkem!“ Upřela na mě pohled plný naděje a pod jeho tíhou jsem musela trochu ustoupit a uhnout pohledem. Nedokázala jsem jej snést. „Vzpomeň si. Vzpomeň si na Tirisfall kde si se narodila. Vzpomeň si, jak jsme jako sestry trénovaly a snily o tom, jak se jednou staneme hrdiny aliance. Tohle nejsi ty.“ Mé ruce se přestaly třást. Nehodlala jsem ji nadále poslouchat, přesto jsem nedokázala pozvednout meč, abych ji umlčela. „Poslouchej, musíš bojovat proti kontrole, kterou nad tebou má král lichů. Je to monstrum, které chce vidět svět, náš svět, v ruinách. Nesmíš mu být nápomocná v dosažení jeho cíle. Kdysi jsi byla hrdinkou, bud ji znovu. Bojuj s tím! Bojuj s jeho kontrolou nad tebou! Sakra Bojuj!“

Cítila jsem jak mi po tváří klouže slza. Co se to se mnou děje? Proč mě její slova tak trýzní? Proč ji nemůžu zabít. A proč nemůžu ta slova vytlačit z hlavy? Co se to se mnou děje? Už jsem chtěla něco říct, když se z venku ozval hlas dozorce. „Co ti tam tak dlouho trvá? Máš snad nějaký problém?“

Můj pohled těkal mezi dveřmi, kde se mohl dozorce každou chvíli objevit a ženou, která přede mnou hrdě stála. Hleděla vstříc jisté smrti a přesto neprosila o svůj život. Nesnažila se zachránit. Naopak chtěla zachránit mě. Došlo mi to až tehdy, když bylo pozdě.

Žena sklonila hlavu. „Můj čas nadešel,“ řekla. Nebyl to však hlas poražené. Řekla to hrdě, jako člověk smířený se svým osudem, který se mu odhodlaně podívá do tváře. Pohlédla mi do očí a usmála se. „Skonči to se mnou. Udělej to, nebo nás zabijí obě. Vzpomeň si ale na Tirisfall. Na svůj domov.“ Sklopila hlavu. „Tenhle svět stojí za záchranu.“ Má ruka sevřela meč tehdy tak pevně, že mi popraskala kůže pod rukavicí a pak jsem udeřila. Jedinou ranou meče vše skončilo.

Pohlédla jsem na tělo ženy a jedna věc mi byla jasná. Tuhle nesmí znovu oživit jako nemrtvou. Na cestě ven jsem sundala ze stěny lampu a hodila ji na slamník, který okamžitě vzplanul a od něj i zbytek budovy. Neohlížela jsem se zpět na hořící dům, ale tvář té ženy budu mít v paměti do konce života. Nemohla jsem však dát najevo slabost, ani soucit. Nikdo na mě nesměl nic poznat. Už jsem ale nepohlížela na svou službu tak jako předtím. Pořád jsem vraždila, pořád jsme bojovala za svého pána, který už ale pro mě nebyl takový, jakým jsem si jej pamatovala. Už pro mě nebyl tak všemocný. Snad bych tehdy mohla tvrdit, že už to nebyl můj pán. Byl to otrokář. A já byla otrokem. Nic víc než jenom hračka svého otrokáře. Ale časy se změní. Už brzy.

Král lichů mi nařídil, abych se přidala k armádě před light hope Chappel a spolu s dalšími rytíři vedla útok proti poslednímu zdroji světla tady v morových zemích. Jak jsem kráčela k armádě, pomýšlela jsem na mnoho věcí. Dokonce i na dezerci, ale kam bych šla? Kdo by mě mohl přijmout? Nezbývalo mi nic jiného než se přidat k tomuhle masakru a rozdávat rychlou smrt těm, kteří proti mně budou bojovat. Do boje jsem vyrazila s těmi největšími rytíři smrti. S lordem Darionem Mograineme, Thasarianem a dalšími jsme vyrazili vstříc svému osudu a teď s odstupem času mohu říct, své svobodě.

Obránci light hope Chappel bojovali udatně, odhodlaně, ale moci pohromy se nemohli rovnat. Jejich počty ubývaly každou chvílí a jejich padlí rozšiřovali naše řady. Vítězství bylo na dosah ruky, když najednou bojiště zalilo oslnivě světlo. Všichni naši nemrtvý posluhovači se najednou rozpadnuli v prach a má ruka najednou nedokázala udržet meč. Pak jsem spatřila muže v zářícím brnění. Byl to Tirion Fordring. Myslela jsem si, že je mrtvý.

„Nemůžeš vyhrát Darione!“ zařval.

„Stůjte rytíři,“ zvolal Lord Mograine a pokleknul. „Prohráli jsme. Světlo…tohle místo…bez naděje.“

„Nic ses nenaučil, hochu,“ řekl Fordring zklamaně. „Stal ses přesně tím, proti čemu jsi měl bojovat. Ten zbabělec Arthas tě nechal, abys podlehnul temnotě. Hněvu. Sytit se na bolesti těch, které jsi mučil a zabíjel. Tvůj pán ví co je pod touhle kapli. Proto se neopováží se tu ukázat. Poslal tebe a tvé rytíře vstříc záhubě, Darione. To co cítíš teď je zloba tisíců ztracených duší. Duší, které jsi sem ty a tvůj pán přivedl. Světlo tě roztrhá na kusy, Darione.“

Nevěděla jsme co dělat a jenom jsem sledovala co se děje. Najednou jsem ale cítila něčí ruku na rameni. Ohnala jsem se po ní a zalapala po dechu. Byla to ta žena, co jsem popravila. A najednou jsem si vzpomněla na její jméno. „Ashely…“ vydechla jsem a do očí mi vhrknuly slzy. Padla jsem na koleno a prosebně pohlédnula na svou přítelkyni „Je mi to tak líto co jsem udělala.“

Ashely se jenom usmála. „Udělala jsi jenom to, co jsi musela,“ řekla a položila mi nehmotnou ruku na rameno. Cítila jsem její teplo a klid, který ve mně její přítomnost vyvolávala. Najednou jsem si připadala jako živá bytost, kterou jsem kdysi byla. „Ted je před tebou veliké rozhodnutí. Nejsi sama, kdo pochybuji o své cestě. Je mnoho takových co se chce vymanit z moci, kterou nad nimi král lichů má. Tohle je ta chvíle. Přijmi do svého srdce světlo a najdeš v něm sílu se osvobodit. Pomůžu ti, jak jenom budu moci, ale konečný krok je na tobě.“

„Ale jak mě může znovu světlo přijmout?“ zeptala jsem se a ignorovala všechno co se kolem děje. „Po všem co jsem udělala a všech mrtvých co za mnou zůstalo. Světlo mě za tohle musí nenávidět.“

„Světlo tě nikdy neopustilo a vždy tě milovalo,“ usmála se Ashely. „Nikdy tě nezavrhlo. Pořád s tebou bylo a čekalo na tuhle chvíli, aby ses mohla vymanit z moci temného pána. Ted nastal ten čas. Vše závisí na tvém rozhodnutí,“ mávnula rukou před sebe. „Tohle je ta chvíle.“

Zem se zatřásla a nedaleko light hope Chappel se objevil král lichů. Jedna moje část chtěla běžet k němu a zařadit se po jeho boku, ale druhá mě držela na místě a nedovolila mi, se pohnout ani o krok. Král lichů nás zradil. Poslal nás sem na smrt. Vědomě. Ale přece je to náš pán. Má právo s námi dělat, co chce. Naše životy nepatří nám. Jsme tu jenom proto, abychom mu sloužily.

„Zradil si nás,“ zavrčel Darion. „Zradil si nás všechny, zrůdo! Bojuj s Mograinem.“ Vrhnul se proti králi lichů, který jej však jednou ranou odhodil pryč.

„Jsi zatracené monstrum, Arthasi,“ řekl Fordring věcně.

„Měl jsi pravdu Fordringu,“ řekl král lichů posměšně. „Poslal jsem je na smrt. Jejich životy jsou bezcenné. Ale tvůj…“

Tahle slova mnou otřásla víc než bych si kdy pomyslela. On nás doopravdy poslal na smrt a byl si toho vědom. Jsme pro něj jenom hračky. Jenom pitomci co může poslat na smrt bez mrknutí oka. Ne! Já taková nebudu! Už nikdy víc se nenechám ovládat! Pohlédnula jsem na Ashely, která se na mě pořád usmívala. „To je ono,“ řekla. „Už jsi skoro za hranicí. Udělej poslední krok. Přijmi světlo do své duše.“

Sebrala jsem meč ze země a pevně sevřela jílec. „Vím, co musím udělat,“ řekla jsem pevným hlasem a vykročila jsem ke králi lichů s mečem v úrovni ramen.

„Jak snadné bylo vylákat velkého Tiriona Fordringa ze skrýše,“ smál se Král lichů a já nechtěla nic jiného než mu ten smích vyseknout z tváře. „Odhalil ses, paladine. Ted tě nic nezachrání.“ Pozvednul mrazivý smutek a poslal na paladina mrak temnoty, který jej zcela obalil. Vrhnula jsem se kupředu, ale sotva jsem mohla udeřit, nějaká síla mě odhodila na nejbližší strom. Ležela jsem na zemi, končetiny odmítaly poslouchat a mohla jsem jenom sledovat, jak temnota obaluje Fordringa.

„Tirione!“ slyšela jsme jak Darion zařval a pak jsem musela zavřít očí před oslepující září. Když pominula, spatřila jsem Fordringa jak třímá v ruce Ashbringer. Tenhle ale nebyl temný, přetvořený a pokroucený. Byla to zbraň spravedlnosti, jediná, která se mohla rovnou mrazivému smutku.

„ARTHASI!“ zařval Tirion a pozvedl zbraň na pozdrav. „Tohle je tvůj konec.“ Vrhnul se kupředu a já spatřila něco, co bych si nikdy nepomyslela, že uvidím. Ashbringer krále lichů zranil. Nijak vážně, ale zranil. Není neporazitelný. Není nesmrtelný. Může být poražen. Tohle vědomí mi pomohl vstát a znovu se chopit meče.

„Nemožné!“ zařval král lichů. „Tohle není konec. Až se znovu setkáme, nebude to na svaté zemi, paladine.“ S těmito slovy zmizel.

„Dokázala si to,“ řekla Ashely za mnou. „Osvobodila ses.“

„Bez tebe bych to nedokázala,“ odpověděla jsem a do očí mi vhrkly slzy. „Díky tobě jsem svobodná. A slibuji, že tě pomstím. Tebe a všechny, které tenhle netvor zahubil.“

Tvář Ashely zvážněla. „Žit pro pomstu?“ zeptala se. „Stojí ti tvá svoboda za takový život?“

„Nic jiného mi nezbylo,“ odpověděla jsem. „Ale kdo ví, možná časem…“

Ashely mi položila ruku na rameno. „Dostala jsi druhou šanci,“ řekla mile. „Nepromarni ji. Ucti památku mrtvých, ale neobětuj svůj život jejich pomstě. Leží před tebou veliký osud, sestřičko.“ Naposled se usmála a pohladila mě po tváři. „Ty i já jsme nyní volné. Sbohem sestřičko. Světlo s tebou.“

„I s tebou,“ odpověděla jsem a sledovala, jak mizí. Nechtěla jsem, aby odešla, ale nemohla jsem ji bránit. Tak věci chodí. Kdo ví, možná se zase někdy setkáme. Stočila jsem pohled na Fordringa a Dariona.

„Slibuji vám bratři a sestry, že král lichů bude poražen,“ řekl Fordring silným hlasem. „Volám po spojenectví. Bělostný úsvit a stříbrná ruka budou táhnout za jeden provaz. Uspějeme tam, kde ostatní selhali. Přeneseme boj k Arthasovi a strhneme zdi ledové koruny. Bělostní křižáci si jdou pro tebe, Arthasi!“

Nemohla jsem nic jiného než souhlasit. Tenhle cíl chci s nimi sdílet.

„Stejně jako rytíři černého ostří,“ pronesl Darion. „Ačkoli náš druh nemá v tomhle světě své místo, budeme bojovat s králem lichů a tento boj dotáhneme do konce. To přísahám.“

Od toho dne se hodně změnilo. Já se změnila, ale nikdy jsem nepustila ze zřetele svůj cíl. Někdy, jako třeba teď, v krčmě Wintergarde, obklopená nemrtvými, zimou a vojáky aliance se můj pohled občas obrací směrem, kde tuším citadelu krále lichů. Představuji si ten den, kdy král lichů padne a duše všech které vzal, budou osvobozeny. Kdo ví, možná budu jednou z těch, co zasadí smrtelnou ránu a možná taky ne.

Poslední kousek soleného mamuta je pryč a studený mátový čaj dopíjím jedním lokem. Ještě dole zanechávám zlato za pohostinnost a narážím si helmu na hlavu. Vycházím ven do zimy, kterou však necítím a scházím dolů k bráně, vedoucí do pohromou ovládané části Wintergarde. Když před sebou spatřím hordy ghůlú, koster a jiných netvorů, zformuje se na mé tváři dravčí úsměv. Pevně svírám rukojeti seker a vyzývám je, aby na mě zaútočili. „Tak pojďte parchanti,“ říkám provokativně. „Pojďte a pomozte mi stát se silnější. Váš pán bude další na řadě.“ Sekera zasvištěla vzduchem a první netvor padnul. A další budou následovat.

[Neuroxiss]

Mě se to líbí , rozhodně stojí za přečtení :)

[medivho]

Suhlasim s kolegom, naozaj je to pekne spracovane i zaujimavo popisane. Vela stastia a inspiracie pre dalsie pisanie :)

[Tulash&FlashW]

Pěkné ,ale více by se mi to líbilo kdyby to nebylo psáno v první osobě, ale to je jen věc mého vkusu.

[Fearlin]

Mé snažení bylo zaměřeno spíše na to zachytit pocity z první osoby, protože na tohle se nikdo nezaměřuje. Ono je hodně příběhů z této doby, ale všechny pohledem hrdinů bez bázně a hany a tomu se snažím vyhnout. Je to spíše taková životní zpověd obyčejného člověka.

Ps: tohohle mám ještě jeden díl.Pokud bude zájem,mohu přidat.

[RagnarokCzD]

Mě to přišlo trochu zmatený ... chvilkama sem se moc nevyznal v tom co se vlastně děje ...
Zatim sem to dočet jen cca do půlky, ale jedna věc mi v tom trošku nesedí ... Arthas ... byl ze začátku Rytíř Smrti ... moc vytvářet další rytíře smrti získal až jako Král Lichů, kdy "Arthas" jako takovej de facto přestal existovat. ;)

Nicméně to vůbec není špatná povídka, jen to není něco co by mě chytilo natolik, že bych to zhltnul na jeden dech. ;)

[Fearlin]

S těmi rytíři je to trochu složitější. Pokud jsi četl knížku (tedy přesněji komiks Thassarian) zjistiš, že rytíře smrti vytvářel už v té době. Prvními byli jeho poručici Falryc a Marwyn, zbytek výpravy potom.

[Chamiel]

Mě to přišlo trochu zmatený ... chvilkama sem se moc nevyznal v tom co se vlastně děje ...
Zatim sem to dočet jen cca do půlky, ale jedna věc mi v tom trošku nesedí ... Arthas ... byl ze začátku Rytíř Smrti ... moc vytvářet další rytíře smrti získal až jako Král Lichů, kdy "Arthas" jako takovej de facto přestal existovat. ;)

Nicméně to vůbec není špatná povídka, jen to není něco co by mě chytilo natolik, že bych to zhltnul na jeden dech. ;)

Rytíře smrti vytvářel už Gul'dan v době kdy bylo Arthasoj asi 5.....krom toho Arthas nikdy nebyl Rytíř smrti v pravym slova smylu, nikdy neumřel....

[RagnarokCzD]

Ano v tom byla ta pointa ... vytvářel je Gul'dan ... ne Arthas ;)

[medivho]

Ale nemozme porovnavat guldanovych a arthasovych rytierov. Ti prvi boli duse orkskych cernoknaznikov v mrtvych ludskych telach, ovladali ciernu magiu a mali vlastnu volu, nikomu sa nezodpovedali, kdezto ti druhi su oziveni rytieri/bojovnici, ktori vsak patria tomu, kto ich ozivil (bitka o lights hope chapel vsak par veci zmenila).