Ahoj,
Píšu kamarádce úvodní příběh k její postavě do dračího doupěte. Je situovaný do světa, který se nazývá Asterion (geografické i tématické moduly vydávané nakladatelstvím Altar), takže kdo jej zná, tu a tam jistě uvidí nějakou paralelu. Kdo bude mít tu trpělivost a celý si jej přečte, byl bych strašně rád, kdyby mi k tomu mohl dát jakoukoliv kritiku.
Zatím to není celé, ale asi tak polovina. Zbytek budu přidávat postupně. Takže tady to je...
Lawrenzien di Daffodil
Kapitola 1. - Soudný den
Venku zuřila bouře nepředstavitelných rozměrů. Z ohromných temných mračen padaly provazy těžkých dešťových kapek, blesky křižovaly zatažené nebe, s ohlušujícím rachotem bičovaly zemi a v častých oslňujících záblescích, které rozsvěcovaly jinak temnou noc, bylo vidět, jak se v poryvu větru kymácejí i ty nejstatnější stromy. Nedaleko vesnice se zablesklo, starý smrk vzplanul jako podpálená fakule, avšak oheň pod přívalem vody brzo zeslábl a z ožehlého, doutnajícího kmene pak stoupala jen horká pára a černý kouř.
Muž vznešené postavy, oděný do hedvábného zlatem prošívaného hábitu, sledoval celou scenérii pod sebou přes dokonale broušené tabulky velkých okenic. Naposledy svým elfím zrakem přejel vesnici a zbytek daffodilského panství, které se pod hradem rozkládalo, na vteřinku upnul zrak do mraků, jako by mezi nimi chtěl spatřit mdlý kotouč Modrého měsíce, pak konečně odstoupil od okna a zatáhl za sebou těžký kašmírový závěs. Ve velkém sále bylo příjemné teplo linoucí se z kamenného krbu vestavěného do západní stěny, oheň olizoval dubová polena a jeho praskání a bubnování deště na okenní parapety bylo jediným zvukem rušícím ticho jinak poklidné noci. Šlechtic pomalu přešel k masivnímu dřevěnému stolu dominujícímu celé místnosti, posadil se do křesla v jeho čele, promnul si unavené oči a svraštil čelo ještě o něco více.
“Pane?” vrzly dveře, ve kterých se objevila šedivá kudrnatá hlava.
“Pojď dál, Theodore,” vyzval panovník postaršího sluhu, “tak jakpak dopadl dnešní soudný den1)?”
Theodor za sebou opatrně přivřel dveře, aby průvan z chladné chodby zbytečně neodnášel teplo ze sálu, kovovým pohrabáčem prohrábl žhavý popel, přihodil do krbu dvě suchá polena a starým hadrem vzal kovovou čajovou konvici, která se pohupovala nad červenými plameny.
“Jako každý rok, pane. Pár vesničanů přišlo řešit své spory - většinou nevěry či hádky o dědictví,” řekl, když doléval vřelý nápoj do knížecího poháru. “Také Vondra - víte, ten pytlák, co jste ho nechal hodit do žaláře před dvěma aldeny2), žádal o přezkoumání svého případu.”
“Ano?” zajímal se elf, a myšlenky se mu přitom toulaly úplně jinde.
“Ano, ale neuspěl. Letos nepřišel soudit otec Neador, ale poslal místo sebe svého akolytu, nějaký Marcius...docela šikovný chlapec. Rozhodoval uvážlivě a spravedlivě.”
“Takže vše dopadlo v pořádku a bez komplikací?”
“Dá se to tak říct, jen několik málo lidí, na které se dostalo až v pozdější večerní hodinu, jsme kvůli té běsnící spoušti nechali přespat u Macka v konírně.”
“Dobrá, děkuji. A Theodore...”, panovník se na chvíli odmlčel a z jeho elfských rysů bylo možno vyčíst mírnou obavu, ”nevíš, jak je na tom hraběnka?”
Theodorovy dobrácké oči se na hraběte usmály.
“Ach ano, právě jsou u ni estelinky3), nebude to dlouho trvat a váš syn bude na světě.”
“Jdi tedy a jakmile bude něco nového, okamžitě mi to přijď sdělit. Dnes stejně oka nezamhouřím.”
Sluha se uklonil a beze slova opustil honosně vybavenou místnost. Sotva za ním zaklaply dveře, kníže se opět ponořil do svých ustaraných myšlenek. Konečně, po všech těch útrapách se mu narodí prvorozené dítě - syn. Bude jistě zdatný lovec a výborný diplomat po svém otci. Musí se toho spoustu naučit, než po něm převezme titul a veškerou zodpovědnost za daffodilský lid a jeho cesta začne právě dnes...v tento rozbouřený, ale krásný soudný den.
---
1) Soudný den: svátek boha Lamiuse - soudce, připadající na den měsíce ovocna, kdy je Modrý měsíc v úplňku
2) Alden: obdoba našeho týdne, ale má 10 dnů. Každý měsíc má tři aldeny
3) Estel: bohyně mládí a čistoty. Esteliny kněžky pomáhají lidem, starají se o zraněné a často zastávají funkci porodní báby
Lawrenyien di Daffodil
Moderator: Forum moderator
Lawrenyien di Daffodil
Last edited by Mordevolt on 14 Mar 2013, 15:46, edited 1 time in total.
Re: Lawrenyien di Daffodil
*****
Kočár zastavil na dlážděném nádvoří letního sídla Thirodillského hrabství. Většina diplomatů již byla přítomná, soudě podle erbů vyvěšených ve vstupním podloubí. Z kozlíku vedle kočího seskočil prošedivělý, avšak stále vitální komorní, aby otevřel dvířka kočáru.
“Theodoje kozu!” zašišlal zevnitř pisklavý hlásek. Theodor se poslušně poskládal na všechny čtyři a vzápětí mu na záda došlápla drobná nožka v růžovém střevíčku.
“Cožpak ty neviš, še ja sem eště malá a že mám šatičky utkané s nejmnějejšího hedvábí?” hudrovala asi pětiletá holčička, když ze živého schodku seskočila na zem.
“Ale no tak Lawren!” káral ji otec, soukající se za ní z kočáru, “říká se nejjemnější a ne nejmnějejší. A nemyslíš, že jsi na Theodora trochu zlá?”
“E-éé papááá,” protáhla dívka nevině, “já to myslím dobže. Musí se tjochu hýbat, dyť by nám jinak zkamněněl.”
“No, zase si nevymýšlej a nešlapej si tolik na jazyk, vždyť se ti ostatní děti budou smát,” potom se otočil na sluhu dloubajícího si drobné kamínky z kolen. “Theodore, vezmi prosím Lawren a jdi nás zapsat mezi účastníky sjezdu, ano? Já si zatím musím něco vyřídit. A ty,” pohrozil prstem holčičce zkoumající loukotě kola, “ne že zase někam utečeš. Nebo něco rozbiješ. Nebo někoho urazíš, ani nic podobného, rozumíme si?”
Hnědozrzavá hlavička horlivě přikyvovala, jako že ano, ale zelené oči už bloudily po okolí a sledovaly, co by se kde dalo vymyslet za lumpárnu.
*****
Kočár zastavil na dlážděném nádvoří letního sídla Thirodillského hrabství. Většina diplomatů již byla přítomná, soudě podle erbů vyvěšených ve vstupním podloubí. Z kozlíku vedle kočího seskočil prošedivělý, avšak stále vitální komorní, aby otevřel dvířka kočáru.
“Theodoje kozu!” zašišlal zevnitř pisklavý hlásek. Theodor se poslušně poskládal na všechny čtyři a vzápětí mu na záda došlápla drobná nožka v růžovém střevíčku.
“Cožpak ty neviš, še ja sem eště malá a že mám šatičky utkané s nejmnějejšího hedvábí?” hudrovala asi pětiletá holčička, když ze živého schodku seskočila na zem.
“Ale no tak Lawren!” káral ji otec, soukající se za ní z kočáru, “říká se nejjemnější a ne nejmnějejší. A nemyslíš, že jsi na Theodora trochu zlá?”
“E-éé papááá,” protáhla dívka nevině, “já to myslím dobže. Musí se tjochu hýbat, dyť by nám jinak zkamněněl.”
“No, zase si nevymýšlej a nešlapej si tolik na jazyk, vždyť se ti ostatní děti budou smát,” potom se otočil na sluhu dloubajícího si drobné kamínky z kolen. “Theodore, vezmi prosím Lawren a jdi nás zapsat mezi účastníky sjezdu, ano? Já si zatím musím něco vyřídit. A ty,” pohrozil prstem holčičce zkoumající loukotě kola, “ne že zase někam utečeš. Nebo něco rozbiješ. Nebo někoho urazíš, ani nic podobného, rozumíme si?”
Hnědozrzavá hlavička horlivě přikyvovala, jako že ano, ale zelené oči už bloudily po okolí a sledovaly, co by se kde dalo vymyslet za lumpárnu.
*****
Last edited by Mordevolt on 14 Mar 2013, 15:50, edited 1 time in total.
Re: Lawrenyien di Daffodil
“Ale ale, no to je překrásná holčička,” ševelil medovým hlasem uhlazený komorník v uvítací místnosti a vzal ze stolu právě seřezaný husí brk. Byla před ním spousta lejster, papírů a baněk různobarevných inkoustů.
“A ty seš chlípný dědula,” odsekla Lawren a nos ji vystřelil ještě o něco víc ke stropu.
“Ehm, no, co na to říct, že? Jak vtipná dívka,” snažil se komorník o zlehčení situace, ale úsměv mu na rtech trochu přimrzl.
“Vítám tě, Theodore,” obrátil se raději na její doprovod, ”takže i z daffodilského panství nakonec někdo dorazili. Koho mám tedy ohlásit?”
“Také tě rád vidím, Norimberte. Hraběnka bohužel musela zůstat doma. Je to něco přes rok, co se našemu panu knížeti narodil syn, Damius a paní Elestiel s dítětem nechtěla riskovat tak dlouhou cestu.”
“Jistě, jistě, to plně chápu. Bude to tedy...”
“Pouze kníže a malá Lawren.” Dívka po sluhovi nesmlouvavě sekla očima.
“Tedy...slečna Lawrenzien.” Zelená očka se ještě víc přimhouřila a malé ručky se pomalu stiskly v pěst.
“Eeee...chtěl jsem říct komtesa Lawrenzien di Daffodil.” Konečně uspokojená kývla hlavou a koketně na Theodora zamrkala.
“Dobrá, hlavní program začíná v pět hodin slavnostní večeří v zadních zahradách. Lord Gorley se na vás bude těšit.”
*****
“A ty seš chlípný dědula,” odsekla Lawren a nos ji vystřelil ještě o něco víc ke stropu.
“Ehm, no, co na to říct, že? Jak vtipná dívka,” snažil se komorník o zlehčení situace, ale úsměv mu na rtech trochu přimrzl.
“Vítám tě, Theodore,” obrátil se raději na její doprovod, ”takže i z daffodilského panství nakonec někdo dorazili. Koho mám tedy ohlásit?”
“Také tě rád vidím, Norimberte. Hraběnka bohužel musela zůstat doma. Je to něco přes rok, co se našemu panu knížeti narodil syn, Damius a paní Elestiel s dítětem nechtěla riskovat tak dlouhou cestu.”
“Jistě, jistě, to plně chápu. Bude to tedy...”
“Pouze kníže a malá Lawren.” Dívka po sluhovi nesmlouvavě sekla očima.
“Tedy...slečna Lawrenzien.” Zelená očka se ještě víc přimhouřila a malé ručky se pomalu stiskly v pěst.
“Eeee...chtěl jsem říct komtesa Lawrenzien di Daffodil.” Konečně uspokojená kývla hlavou a koketně na Theodora zamrkala.
“Dobrá, hlavní program začíná v pět hodin slavnostní večeří v zadních zahradách. Lord Gorley se na vás bude těšit.”
*****
Re: Lawrenyien di Daffodil
Sjezd diplomatů byl velkolepý. Překrásná zahrada, ve které se hodovalo, voněla růžemi, tulipány a všemožnými dalšími, mnohdy exotickými květinami. Stoly se jen prohýbaly pod tácy s pečenými holuby, zajíci, bažanty, selaty, mísami se sladkým ovocem, pudingy, dorty, zákusky a jinými lahůdkami či laskominami. Navíc všichni diplomaté byli rádi, že si mohli konečně poklábosit a pro jednou řešit některé věci neoficiálně a tak si malé Lawren nikdo moc nevšímal. Jen Theodor, ten z ni naopak ani na chviličku nespustil zrak. Stačilo ale, když mu pohrozila, že se potřebuje vyčůrat a že to požaluje tatínkovi, jestli se na ni bude dívat a zatímco k ni byl otočený zády, vytratila se potichu zpátky na oslavu. Měla štěstí, že ubrusy pokrývající hodovní tabule sahaly až na samou zem. Vlezla si proto pod stůl a potutelně se usmívala při představě, jak ji teď chudák Theodor asi hledá. Čas od času sebrala odvahu k tomu, aby vystrčila zpod ubrusu svojí malou zrzavou hlavu a když nebyl její hlídač v dohledu, natáhla se pro kus žvance nebo sladkou dobrotu. Zrovna okusovala kost výborné králičí pečínky, když v tom se pod stůl zasunuly známé vysoké boty. Věděla, že se odposlouchávat nemá, ale když o tom nikdo neví...napnula uši, aby zaslechla o čem si její otec se svým sousedem povídají.
“...pořádný výprask a bylo by to. To mi věř, Tadiusi,” slyšela hlas muže, ve kterém poznala barona Estona, otcova dlouholetého přítele.
“Je to dítě, Estone, jen je prostě zvídavá. Nemyslí to zle.”
“Třeba jak tehdy vyměnila markýze z Dolan čokoládové kuličky za kozí bobky a svedla to na mladého kuchtíka, vždyť ten kluk z toho měl málem smrt.”
“Víš, že potom všem vysvětlila, jak to myslela.”
“Jo, že chtěla markýze nabídnout nějakou lokální specialitu, po které se tak pídila? Copak vy doma jíte kozí bobky?”
“No to zrovna ne, ale mě osobně Judita z Dolan také není moc sympatická. Musíš uznat, že jisté diplomatické vlohy to dítě bezpochyby má.”
“Jistě, myslíš když třeba loni v zelenci4) před daffodilským sněmem načapala sedadla židlí cukrovou vodou a uprosila vašeho včelaře aby vyrojil všechny včelí úly? Člověče, tak rychle jsem k vodě asi v životě neběžel a chudák vikomt Matin z Ditrova schytal tolik žihadel, že pak dva aldeny podepisoval dekrety vestoje.”
“No dobrá, ale to bylo jen jednou. Domluvil jsem ji a od té doby je to daleko lepší.”
“Vážně? Takže když potom zavolala dráby na trojanské velmože a oni je naházeli do šatlavy za to, že jsou to piráti v převlečení...tomu říkáš “daleko lepší”? Vždyť to byla taková ostuda! A co to bude příště? Řekne Boghartovi z Plaveny, že doma trénuješ šerm na jeho nahaté figuríně, nebo komtese Blance sebere šaty, až se bude koupat a...”
“Už přestaň! Prosím tě,” žádal její otec.
“Stejně je to celé zvláštní,” pokračoval po chvíli baron Eston, “pokud si ještě správně pamatuji z hodin dějepravy, v rodu daffodilů byl vždy první potomek chlapec. Minimálně...no minimálně od Dědičné bitvy. To mi chceš říct, že tolik desítek generací šlo jen o pouhou náhodu? A pokud ne, proč se to teď změnilo?”
“Já...nevím,” odpověděl rozpačitě hrabě Tadius, “každopádně ji budu vychovávat jako svého právoplatného dědice. Je to má dcera.” Po těch slovech se elf zvedl od stolu.
“Jdu si ještě na trochu punče a musím se zeptat Theodora, co všechno Lawren zase provedla.”
Dívka se pod stolem zamyšleně dívala na ohryzanou kost a hlavou se ji honilo všechno, co právě slyšela. Nahatá figurína? To je teda pěkná hloupost. Ale s těmi šaty by něco vymyslet šlo...
---
4) Zelenec: jarní měsíc
*****
“...pořádný výprask a bylo by to. To mi věř, Tadiusi,” slyšela hlas muže, ve kterém poznala barona Estona, otcova dlouholetého přítele.
“Je to dítě, Estone, jen je prostě zvídavá. Nemyslí to zle.”
“Třeba jak tehdy vyměnila markýze z Dolan čokoládové kuličky za kozí bobky a svedla to na mladého kuchtíka, vždyť ten kluk z toho měl málem smrt.”
“Víš, že potom všem vysvětlila, jak to myslela.”
“Jo, že chtěla markýze nabídnout nějakou lokální specialitu, po které se tak pídila? Copak vy doma jíte kozí bobky?”
“No to zrovna ne, ale mě osobně Judita z Dolan také není moc sympatická. Musíš uznat, že jisté diplomatické vlohy to dítě bezpochyby má.”
“Jistě, myslíš když třeba loni v zelenci4) před daffodilským sněmem načapala sedadla židlí cukrovou vodou a uprosila vašeho včelaře aby vyrojil všechny včelí úly? Člověče, tak rychle jsem k vodě asi v životě neběžel a chudák vikomt Matin z Ditrova schytal tolik žihadel, že pak dva aldeny podepisoval dekrety vestoje.”
“No dobrá, ale to bylo jen jednou. Domluvil jsem ji a od té doby je to daleko lepší.”
“Vážně? Takže když potom zavolala dráby na trojanské velmože a oni je naházeli do šatlavy za to, že jsou to piráti v převlečení...tomu říkáš “daleko lepší”? Vždyť to byla taková ostuda! A co to bude příště? Řekne Boghartovi z Plaveny, že doma trénuješ šerm na jeho nahaté figuríně, nebo komtese Blance sebere šaty, až se bude koupat a...”
“Už přestaň! Prosím tě,” žádal její otec.
“Stejně je to celé zvláštní,” pokračoval po chvíli baron Eston, “pokud si ještě správně pamatuji z hodin dějepravy, v rodu daffodilů byl vždy první potomek chlapec. Minimálně...no minimálně od Dědičné bitvy. To mi chceš říct, že tolik desítek generací šlo jen o pouhou náhodu? A pokud ne, proč se to teď změnilo?”
“Já...nevím,” odpověděl rozpačitě hrabě Tadius, “každopádně ji budu vychovávat jako svého právoplatného dědice. Je to má dcera.” Po těch slovech se elf zvedl od stolu.
“Jdu si ještě na trochu punče a musím se zeptat Theodora, co všechno Lawren zase provedla.”
Dívka se pod stolem zamyšleně dívala na ohryzanou kost a hlavou se ji honilo všechno, co právě slyšela. Nahatá figurína? To je teda pěkná hloupost. Ale s těmi šaty by něco vymyslet šlo...
---
4) Zelenec: jarní měsíc
*****
Re: Lawrenyien di Daffodil
Lawren s uleknutím procitla. Chvíli se zmateně rozhlížela kolem sebe - ležela pod dlouhým hodovním stolem a nad ní se stále živě diskutovalo. Večer se již nachýlil, do zahrady dopadaly poslední sluneční paprsky a pod stolem začínalo převládat strašidelné příšeří. Po zádech ji přejel mráz a na předloktí ji naskočily drobné pupínky husí kůže, snad z chladu, který se s nastupujícím večerem držel při zemi, nebo možná díky vzpomínce na škaredé bubáky z pohádek, co ji maminka občas četla před spaním. Už už se chystala, že zpod toho strašidelného stolu vyleze a půjde vypeskovat Theodora za to, že se ji na takovou dobu ztratil, když v tom ji zaujaly podivně vypadající boty jednoho ze stolovníků - byly vysoké až pod kolena, dobře ušité z jemné šedé kůže pokryté pokroucenými zlatými znaky. Tlustý kovový podpatek a ostrá špička pouze podtrhovaly bizarní vzhled a Lawren přepadla neodolatelná touha zjistit, komu že takové srandovní boty patří.
“Kdopak se nám to tu schovává?” ozvalo se najednou odkudsi shora. Lawren celá ztuhla a neodvážila se ani nadechnout, aby se sebemenším zvukem neprozradila. Musela to být náhoda, nikdo přece nevěděl, že je schovaná tady dole.
“Ale ano, přesně tebe myslím. Mne se nemusíš bát, můžeš klidně vylézt,” pobídl ji příjemný melodický hlas.
Tak přece jen ji někdo musel vidět...Ne! Odsud ji teď nikdo nedostane!
“Ale to by byla ohromná škoda, obzvláště, když pod stolem je taková tma a já tady mám pár výborných marcipánových bonbónů, které bych potřeboval pomoct sníst.”
Malá hlavička teď přemýšlela na plné obrátky. Co když ji načapá Theodor, jak se baví s cizím člověkem - tatínek ji to v jednom kuse zakazoval. Ale zase ty bonbóny a ještě marcipánové!
“...a...a jsou s čokoládou?” špitlo to zpod stolu.
“Samozřejmě, dokonce s tou nejlepší. Vařili ji samotní skřítkové z Tichého lesa,” odpověděl hlas.
Dlouhý bílý ubrus se pomalu nadzvedl a pod ním se objevila drobná ručka s pootevřenou dlaní.
“A tak to zase ne. Nejdřív si ten bonbón musíš zasloužit - předně bych rád věděl, s kým mám tu čest.”
Ručka zase zmizela a chvíli se nic nedělo. Nakonec však ubrus přece jen zašustěl a zpod stolu se vysoukala malá zrzavá holčička v strašně ušmudlaných a pokydaných růžových šatičkách.
“Ko-ko-mtesa Lawwwjenzien di Da-da-ffodil, pjvojozzzzená dceja knížettte Tadiuse de-dej Dafodil a pjjjávopppplatná dědička daffoddddilského pa-panství,” chtěla zašvitořit zpěvavým hláskem, ale zimou ji drkotaly zuby, a tak alespoň zamrkala dlouhými hustými řasami a jak to vídávala u maminky, nabídla hřbet ruky k očekávanému polibku.
“Nirran, těší mě,” usmál se na ni muž, kterého si měla až teď možnost pořádně prohlédnout. Seděl před ni elf vyšší postavy oděný do dlouhého šedého hábitu pokrytého stejnými podivnými znaky, jako předtím viděla na botách a hlavu mu zdobil šedý špičatý klobouk tvořící poslední prvek tohoto podivného obleku. Co ji však zarazilo daleko více, než oblečení naprosto se vymykající striktně dodržovanému etickému kodexu, byl vzhled samotného elfa. Nejen že dlouhé vlasy, spadající mu zpod klobouku až pod lopatky byly jako uhel černé, ale i jeho jemná elfí kůže měla barvu popelavé šedi.
“Ty...ty jsi opjavdu Nijjan? Jako magus Nijjan Divotvůjce??” vykulila na něj svoje velké zelené oči a byla tak překvapená, že ji z toho až zima přešla a dokonce se zapomněla urazit za to, že její ruka zůstala nepolíbená.
“Ach ano, i tak mne někde přezdívají. A teď, když ses mi tak hezky představila, měl bych i já splnit svou část dohody,” řekl a podal ji malou kuličku zabalenou do růžového papírku.
“Aháá, tak tady jste,” ozvalo se najednou za jejími zády, “a já vás už půl druhé hodiny hledám po všech ďasech. To mi nemůžete pořád dělat, slečno Lawren, vždyť já jsem teď kvůli vám zestárl přinejmenším o dva roky,” zlobil se Theodor.
“Ale já jsem...” začala Lawren.
“Všechno je v pořádku,” vmísil se do rozhovoru Nirran, “mladá slečna se vás právě chystala jít hledat. Chtěl sem ji jen pozvat na představení, které budu, až se více setmí, pořádat pro mladé diváky u starého dubu. Takže je moje vina, že jsem ji tímto zdržel a za to se vám velice omlouvám.”
“No dobrá, pokud je opravdu tak...”
“Pochybujete o mých slovech?” elfův hlas zněl najednou nesmlouvavě a Lawren se zdálo, jako by se nad ním zatáhly podvečerní mraky a vzduch kolem zhoustl na pudinkovou kaši.
“Ne, ne...to samozřejmě ne,” vystřelil ze sebe poděšený Theodor, “já jen, že jsem rád, že se nepřihodilo nic horšího.”
“Dobrá. V tom případě, pokud mne omluvíte, rád bych si ještě něco zařídil,” řekl Nirran, vstal ze židle a po mírné úkloně věnované mladé komtese odkráčel směrem ke starému dubu.
Lawren sledovala vzdalující se šedou postavu a rozhodla se, že na jeho představení nesmí chybět. Třeba by tam mohla vyloudit další marcipánový bonbón.
*****
“Kdopak se nám to tu schovává?” ozvalo se najednou odkudsi shora. Lawren celá ztuhla a neodvážila se ani nadechnout, aby se sebemenším zvukem neprozradila. Musela to být náhoda, nikdo přece nevěděl, že je schovaná tady dole.
“Ale ano, přesně tebe myslím. Mne se nemusíš bát, můžeš klidně vylézt,” pobídl ji příjemný melodický hlas.
Tak přece jen ji někdo musel vidět...Ne! Odsud ji teď nikdo nedostane!
“Ale to by byla ohromná škoda, obzvláště, když pod stolem je taková tma a já tady mám pár výborných marcipánových bonbónů, které bych potřeboval pomoct sníst.”
Malá hlavička teď přemýšlela na plné obrátky. Co když ji načapá Theodor, jak se baví s cizím člověkem - tatínek ji to v jednom kuse zakazoval. Ale zase ty bonbóny a ještě marcipánové!
“...a...a jsou s čokoládou?” špitlo to zpod stolu.
“Samozřejmě, dokonce s tou nejlepší. Vařili ji samotní skřítkové z Tichého lesa,” odpověděl hlas.
Dlouhý bílý ubrus se pomalu nadzvedl a pod ním se objevila drobná ručka s pootevřenou dlaní.
“A tak to zase ne. Nejdřív si ten bonbón musíš zasloužit - předně bych rád věděl, s kým mám tu čest.”
Ručka zase zmizela a chvíli se nic nedělo. Nakonec však ubrus přece jen zašustěl a zpod stolu se vysoukala malá zrzavá holčička v strašně ušmudlaných a pokydaných růžových šatičkách.
“Ko-ko-mtesa Lawwwjenzien di Da-da-ffodil, pjvojozzzzená dceja knížettte Tadiuse de-dej Dafodil a pjjjávopppplatná dědička daffoddddilského pa-panství,” chtěla zašvitořit zpěvavým hláskem, ale zimou ji drkotaly zuby, a tak alespoň zamrkala dlouhými hustými řasami a jak to vídávala u maminky, nabídla hřbet ruky k očekávanému polibku.
“Nirran, těší mě,” usmál se na ni muž, kterého si měla až teď možnost pořádně prohlédnout. Seděl před ni elf vyšší postavy oděný do dlouhého šedého hábitu pokrytého stejnými podivnými znaky, jako předtím viděla na botách a hlavu mu zdobil šedý špičatý klobouk tvořící poslední prvek tohoto podivného obleku. Co ji však zarazilo daleko více, než oblečení naprosto se vymykající striktně dodržovanému etickému kodexu, byl vzhled samotného elfa. Nejen že dlouhé vlasy, spadající mu zpod klobouku až pod lopatky byly jako uhel černé, ale i jeho jemná elfí kůže měla barvu popelavé šedi.
“Ty...ty jsi opjavdu Nijjan? Jako magus Nijjan Divotvůjce??” vykulila na něj svoje velké zelené oči a byla tak překvapená, že ji z toho až zima přešla a dokonce se zapomněla urazit za to, že její ruka zůstala nepolíbená.
“Ach ano, i tak mne někde přezdívají. A teď, když ses mi tak hezky představila, měl bych i já splnit svou část dohody,” řekl a podal ji malou kuličku zabalenou do růžového papírku.
“Aháá, tak tady jste,” ozvalo se najednou za jejími zády, “a já vás už půl druhé hodiny hledám po všech ďasech. To mi nemůžete pořád dělat, slečno Lawren, vždyť já jsem teď kvůli vám zestárl přinejmenším o dva roky,” zlobil se Theodor.
“Ale já jsem...” začala Lawren.
“Všechno je v pořádku,” vmísil se do rozhovoru Nirran, “mladá slečna se vás právě chystala jít hledat. Chtěl sem ji jen pozvat na představení, které budu, až se více setmí, pořádat pro mladé diváky u starého dubu. Takže je moje vina, že jsem ji tímto zdržel a za to se vám velice omlouvám.”
“No dobrá, pokud je opravdu tak...”
“Pochybujete o mých slovech?” elfův hlas zněl najednou nesmlouvavě a Lawren se zdálo, jako by se nad ním zatáhly podvečerní mraky a vzduch kolem zhoustl na pudinkovou kaši.
“Ne, ne...to samozřejmě ne,” vystřelil ze sebe poděšený Theodor, “já jen, že jsem rád, že se nepřihodilo nic horšího.”
“Dobrá. V tom případě, pokud mne omluvíte, rád bych si ještě něco zařídil,” řekl Nirran, vstal ze židle a po mírné úkloně věnované mladé komtese odkráčel směrem ke starému dubu.
Lawren sledovala vzdalující se šedou postavu a rozhodla se, že na jeho představení nesmí chybět. Třeba by tam mohla vyloudit další marcipánový bonbón.
*****
Last edited by Mordevolt on 14 Mar 2013, 15:58, edited 1 time in total.
Re: Lawrenyien di Daffodil
“Jůůůůůů.”
“To je krásné.”
“Jéé, koukej na tu modrou!”
Na nočním nebi, posetém tisíci zářivých hvězd, se ve sprškách jisker rodily a umíraly různobarevné květy, zlaté stuhy, zářící hvězdice a ohnivé kruhy. Šedý elf ve špičatém klobouku mával rukama a posílal na tmavou oblohu jeden nádherný obrazec za druhým. Hlouček dětí sedící v půlkruhu kolem něj nevycházel z údivu, o čemž svědčily jejich pootevřené pusy a radostné hvězdičky v očích.
“Tak, to by pro dnešek stačilo,” ukončil celé představení Nirran, zatímco z oblohy stále padaly stříbrně se třpytící vločky.
“Nééé!”
“Ještě jednou, Nirrane,” žadonily děti, “ukaž nám ještě něco,” ozývalo se všude kolem něj.
Magus zpočátku nechtěl, nakonec se ale přeci jen nechal přemluvit. Rukama ve vzduchu obkreslil nějaký složitý obrazec, pak trhl pravým zápěstím a rozevřel dlaň, ve které se zformoval malý zářící plamínek. Nirran do něj zlehka foukl, plamínek začal syčet a s hlasitým hvízdáním z něj začaly vystřelovat různobarevné prskavky, ohniví motýlci a modré jiskřičky. Děti radostně povykovaly, tleskaly a smály se, když v tom to najednou odkudsi ze zadních řad zaprskalo a s hlasitým “puf” se objevil i oheň. Lawren vyskočila, jako když do ni střelí, růžovou sukýnku celou v modrém plameni.
“Aquao et oden!” zasáhl okamžitě Nirran a z jeho rukou vystřelil proud vody, který holčičku od hlavy až k patě důkladně smáčel. Zasyčelo to a modrý plamen byl ten tam, pouze mezi flekem od rajčatové omáčky a mapou ze zaschlé malinové šťávy přibylo několik černých propálených koleček, ze kterých se ještě kouřilo.
Všechny děti zmlkly, seděly jak zařezané a hleděly na Lawren, která tam celá promočená stála a koulela očima z jedné strany na druhou.
“No, naše představení skončilo trochu dramaticky, teď je ale nejvyšší čas jít do hajan, takže vám všem přeji dobrou noc, sladké sny a nezlobte rodiče, nebo vás v noci přijde strašit zlá a škaredá striga!”
Pak se obrátil na stále zkoprnělou Lawren: “ty tady ještě chvíli zůstaň.”
U starého dubu zůstali pouze sami dva. Lawren byla trochu vystrašená, protože čekala, že na ni Nirran bude křičet a bude ji hubovat. Přitom za to vůbec nemohla - ostatně jako vždycky. Přesto držela hlavu hrdě vzhůru a výraz v její tváři se zdál být spíše uražený.
“To bylo...překvapivé,” promluvil nakonec po chvíli tíživého ticha.
Dívenka na něj pohlédla udivenýma očima.
“Ano, vskutku překvapivé. Jak jsi to, prosím tě, udělala?”
“No...já...jako tak,” řekla dívenka a začala ručkama ve vzduchu malovat dokonale přesnou kopii obrazce, který předtím tvořil Nirran.
“Dobře, dobře. To stačí. Děkuju,“ zastavil ji magus, “hmm, zajímavé, ale jak dokáže formovat magenergii?” mumlal si spíše sám pro sebe.
“Koukej. Teď dávej dobrý pozor a řekni mi, jestli vidíš, nebo slyšíš, nebo cítíš něco, co normální lidi nevidí, neslyší, nebo necítí, ano?” řekl, zkřížil ruce na prsa, zavřel oči a vypadalo to, že se na něco velice soustředí. Lawren se na něj chvíli dívala, ale nepozorovala nic nenormálního. Až pak najednou, jako by z Nirranova těla vyzařovalo zvláštní opalyzující nazelenalé světlo.
“Vidím...zelenou záži?” zeptala se jakoby sama sebe.
“Výborně. A co tohle?” Nirran rukou několikrát zavířil ve vzduchu. Lawren zaostřila zrak a snažila se rozpoznat v prostoru ono podivné světlo.
“Tši znaky. Modjí, žlutý a fialový...ne, spíš jůžový.”
“Úžasné. Takže pomocí barvy...No, už je pozdě, musíš se jít pořádně usušit a spát. Slíbil jsem Teodorovi, že do půlnoci budeš v posteli. A vyřiď prosím panu otci, že bych s ním zítra rád hovořil, ano? Děkuji.”
*****
“To je krásné.”
“Jéé, koukej na tu modrou!”
Na nočním nebi, posetém tisíci zářivých hvězd, se ve sprškách jisker rodily a umíraly různobarevné květy, zlaté stuhy, zářící hvězdice a ohnivé kruhy. Šedý elf ve špičatém klobouku mával rukama a posílal na tmavou oblohu jeden nádherný obrazec za druhým. Hlouček dětí sedící v půlkruhu kolem něj nevycházel z údivu, o čemž svědčily jejich pootevřené pusy a radostné hvězdičky v očích.
“Tak, to by pro dnešek stačilo,” ukončil celé představení Nirran, zatímco z oblohy stále padaly stříbrně se třpytící vločky.
“Nééé!”
“Ještě jednou, Nirrane,” žadonily děti, “ukaž nám ještě něco,” ozývalo se všude kolem něj.
Magus zpočátku nechtěl, nakonec se ale přeci jen nechal přemluvit. Rukama ve vzduchu obkreslil nějaký složitý obrazec, pak trhl pravým zápěstím a rozevřel dlaň, ve které se zformoval malý zářící plamínek. Nirran do něj zlehka foukl, plamínek začal syčet a s hlasitým hvízdáním z něj začaly vystřelovat různobarevné prskavky, ohniví motýlci a modré jiskřičky. Děti radostně povykovaly, tleskaly a smály se, když v tom to najednou odkudsi ze zadních řad zaprskalo a s hlasitým “puf” se objevil i oheň. Lawren vyskočila, jako když do ni střelí, růžovou sukýnku celou v modrém plameni.
“Aquao et oden!” zasáhl okamžitě Nirran a z jeho rukou vystřelil proud vody, který holčičku od hlavy až k patě důkladně smáčel. Zasyčelo to a modrý plamen byl ten tam, pouze mezi flekem od rajčatové omáčky a mapou ze zaschlé malinové šťávy přibylo několik černých propálených koleček, ze kterých se ještě kouřilo.
Všechny děti zmlkly, seděly jak zařezané a hleděly na Lawren, která tam celá promočená stála a koulela očima z jedné strany na druhou.
“No, naše představení skončilo trochu dramaticky, teď je ale nejvyšší čas jít do hajan, takže vám všem přeji dobrou noc, sladké sny a nezlobte rodiče, nebo vás v noci přijde strašit zlá a škaredá striga!”
Pak se obrátil na stále zkoprnělou Lawren: “ty tady ještě chvíli zůstaň.”
U starého dubu zůstali pouze sami dva. Lawren byla trochu vystrašená, protože čekala, že na ni Nirran bude křičet a bude ji hubovat. Přitom za to vůbec nemohla - ostatně jako vždycky. Přesto držela hlavu hrdě vzhůru a výraz v její tváři se zdál být spíše uražený.
“To bylo...překvapivé,” promluvil nakonec po chvíli tíživého ticha.
Dívenka na něj pohlédla udivenýma očima.
“Ano, vskutku překvapivé. Jak jsi to, prosím tě, udělala?”
“No...já...jako tak,” řekla dívenka a začala ručkama ve vzduchu malovat dokonale přesnou kopii obrazce, který předtím tvořil Nirran.
“Dobře, dobře. To stačí. Děkuju,“ zastavil ji magus, “hmm, zajímavé, ale jak dokáže formovat magenergii?” mumlal si spíše sám pro sebe.
“Koukej. Teď dávej dobrý pozor a řekni mi, jestli vidíš, nebo slyšíš, nebo cítíš něco, co normální lidi nevidí, neslyší, nebo necítí, ano?” řekl, zkřížil ruce na prsa, zavřel oči a vypadalo to, že se na něco velice soustředí. Lawren se na něj chvíli dívala, ale nepozorovala nic nenormálního. Až pak najednou, jako by z Nirranova těla vyzařovalo zvláštní opalyzující nazelenalé světlo.
“Vidím...zelenou záži?” zeptala se jakoby sama sebe.
“Výborně. A co tohle?” Nirran rukou několikrát zavířil ve vzduchu. Lawren zaostřila zrak a snažila se rozpoznat v prostoru ono podivné světlo.
“Tši znaky. Modjí, žlutý a fialový...ne, spíš jůžový.”
“Úžasné. Takže pomocí barvy...No, už je pozdě, musíš se jít pořádně usušit a spát. Slíbil jsem Teodorovi, že do půlnoci budeš v posteli. A vyřiď prosím panu otci, že bych s ním zítra rád hovořil, ano? Děkuji.”
*****
Re: Lawrenyien di Daffodil
Už víc jak dvě hodiny seděli s Theodorem na lavičce u zahradní fontány. Otec s Nirranem po celou dobu vedl bouřlivou diskuzi, jejíž obsah však zůstal pro Lawren skrytý. Přestože seděli na lavičce pouhých pár metrů od nich, viděla pouze jejich pohybují se ústa a jak otec vášnivě rozhazuje rukama - to dělal vždy, když debatoval o něčem velice důležitém - ale slyšet nebylo ani slovo. Theodora přemáhalo spaní, víčka se mu přivírala a občas mu hlava spadla na prsa, že sebou škubl a rychle se rozhlížel kolem, jestli mu jeho svěřenkyně zatím neupláchla. Byl horký letní den, sjezd diplomatů skončil už ráno a většina zúčastněných se rozjela ke svým domovům. Lord Gorlrey, jejich hostitel, šel s několika posledními návštěvníky na ryby, a tak v celém panství panovala neskutečná nuda. Lawren právě dovázala šněrování Theodorových bot k noze lavičky, když v tom to udělalo “lup”, neviditelná bublina ticha kolem debatujících praskla, šedivý sluha s vyděšeným “kde je? Kde je?” vyskočil, ale nohy se mu zaplantaly a jak široký tak dlouhý se natáhl k nohám hihňající se dívenky.
“Theodore, není čas na hlouposti. Jedeme domů,” zavelel kníže Tadius.
“Pajáda, už se těším na bjášku,” začala poskakovat Lawren.
“Poslouchej mě, Lawren,” zastavil ji otec a když si k ní klekl viděla, že výraz v jeho tváři je ustaraný více, než kdy před tím, “ty...ty s námi nepojedeš.”
“Nepojedu? A pjoč?” nechápala dívka.
“Víš, hodně jsme o tom s Nirranem diskutovali a usoudil jsem, že bude nejlepší, když teď k němu pojedeš na takové delší prázdniny. Co ty na to?”
“Hmm, pjoč ne,” pokrčila Lawren ramínky.
“Nebude to napořád, neboj,” snažil se ji uklidňovat.
“To neva.”
“Bude to zábava, uvidíš,” snažil se vykouzlit co nejpovzbudivější úsměv.
“Tak jo,” řekla a začala zase poskakovat.
“A my za tebou budeme s maminkou jezdit? Třeba každého čtvrt roku, ano?”
“Dobže.”
“A budeme ti psát dopisy a Nirran ti je vždycky přečte a až budeš umět sama psát, tak nám můžeš taky nějaký dopis poslat.”
“Jasně.”
“Tobě to vůbec nedělá starosti?” ptal se udiveně otec.
“Ne, pjoč?”
“Ne, jen tak. To je v pořádku. Tím lépe,” usmál se na ni trochu zaražený kníže, “tak, Nirrane, přeji šťastnou cestu a pevně doufám, že jsem neučinil špatné rozhodnutí...”
“Nebojte se, kníže. Vaše rozhodnutí bylo to nejlepší možné. Také přeji šťastnou cestu a vyřiďte hraběnce mé srdečné pozdravy. Brzy na shledanou,” loučil se Nirran.
“Tak, Lawren. Nejvyšší čas vyrazit, čeká nás dlouhá a zajímavá cesta,” řekl, a neměl na mysli pouze cestu kočárem.
“Víš co? Umím pejfektně napodobit kohouta,” slyšel ještě kníže Tadius, když se díval za odcházející dvojicí - šedý kouzelník se špičatým kloboukem a vedle něj cupitající malá holčička v růžových šatičkách.
“Výborně, už se těším, až mi ho po cestě předvedeš.”
“A Nijjane, máš ještě ten dobjý bonbón?”
“Theodore, není čas na hlouposti. Jedeme domů,” zavelel kníže Tadius.
“Pajáda, už se těším na bjášku,” začala poskakovat Lawren.
“Poslouchej mě, Lawren,” zastavil ji otec a když si k ní klekl viděla, že výraz v jeho tváři je ustaraný více, než kdy před tím, “ty...ty s námi nepojedeš.”
“Nepojedu? A pjoč?” nechápala dívka.
“Víš, hodně jsme o tom s Nirranem diskutovali a usoudil jsem, že bude nejlepší, když teď k němu pojedeš na takové delší prázdniny. Co ty na to?”
“Hmm, pjoč ne,” pokrčila Lawren ramínky.
“Nebude to napořád, neboj,” snažil se ji uklidňovat.
“To neva.”
“Bude to zábava, uvidíš,” snažil se vykouzlit co nejpovzbudivější úsměv.
“Tak jo,” řekla a začala zase poskakovat.
“A my za tebou budeme s maminkou jezdit? Třeba každého čtvrt roku, ano?”
“Dobže.”
“A budeme ti psát dopisy a Nirran ti je vždycky přečte a až budeš umět sama psát, tak nám můžeš taky nějaký dopis poslat.”
“Jasně.”
“Tobě to vůbec nedělá starosti?” ptal se udiveně otec.
“Ne, pjoč?”
“Ne, jen tak. To je v pořádku. Tím lépe,” usmál se na ni trochu zaražený kníže, “tak, Nirrane, přeji šťastnou cestu a pevně doufám, že jsem neučinil špatné rozhodnutí...”
“Nebojte se, kníže. Vaše rozhodnutí bylo to nejlepší možné. Také přeji šťastnou cestu a vyřiďte hraběnce mé srdečné pozdravy. Brzy na shledanou,” loučil se Nirran.
“Tak, Lawren. Nejvyšší čas vyrazit, čeká nás dlouhá a zajímavá cesta,” řekl, a neměl na mysli pouze cestu kočárem.
“Víš co? Umím pejfektně napodobit kohouta,” slyšel ještě kníže Tadius, když se díval za odcházející dvojicí - šedý kouzelník se špičatým kloboukem a vedle něj cupitající malá holčička v růžových šatičkách.
“Výborně, už se těším, až mi ho po cestě předvedeš.”
“A Nijjane, máš ještě ten dobjý bonbón?”
Re: Lawrenyien di Daffodil
Kapitola 2. - Schody poznání
Hnědý poník vytrvale stoupal po kamenité stezce vinoucí se jako had úbočím vysoké hory. Studený vítr, jehož kvílení a hvízdání se mezi skalami neustále neslo, donutil Lawren zabořit prochladlé ručky ještě hlouběji do husté a huňaté zvířecí hřívy.
“Už tam budem?” zeptala se dnes snad už po desáté.
“Dorazíme tam zítra asi tak v poledne,” odpověděl Nirran na její otázku - dnes snad už po desáté.
Na cestě byli asi tak...dlouho. Nejdřív se vezli kočárem a to bylo fajn, předevčírem ale Nirran řekl, že dál už musí po svých a odněkud pro Lawren vyčaroval roztomilého poníka - říkala mu Theodor Druhý - to bylo taky fajn. Jenomže za těch pár dní už ji z neustálého sedění v sedle a drncání bolel celý zadek a to už tak fajn nebylo, a tak se nemohla dočkat, až konečně dojedou na ten kouzelný Nirranův hrad.
“Nijjane, budou na tom kouzelném hjadu i mluvící kočky?”
“Ale vždyť jsem ti už říkal, že to není žádný hrad. Je to obyčejný horský Siaronův5) klášter, i když jisté kouzlo v sobě bezpochyby má. A kočky? Možná tak horské kozy, ale kočky, ty tam bohužel nepotkáš, mluvící už vůbec ne. Jedině by sis nějakou vyčarovala.”
“Jóóóó? A to jde?” vyvalila na něj udiveně oči.
“No jde, ale nejdříve samozřejmě začneme něčím jednodušším.”
Lawren se na chvíli zasnila. Zrovna si představovala sama sebe v chumlu červeně, zeleně a fialově blikajících kouzelných koček, když v tom ji její průvodce z přemítání vytrhl.
“Vidíš támhle ten vrcholek?” ukázal kamsi daleko před ně.
“Hmmmm? Ne-e.”
“Správně. To proto, že je zrovna schovaný v mracích. Nejvyšší vrchol Ben’Gharu, hory prastarých a cíl naší cesty. Bude se ti tam líbit.”
Lawreniny zelené oči zamrkaly jak se snažily proniknout bílými mračny, aby zahlédly alespoň malinký kousíček toho kouzelného hradu, avšak marně. Mléčná peřina se kolem vrcholku líně omotávala a důkladně zakrývala to, co se pod ní skrývalo. O Ben’Gharu si s Nirranem povídali už cestou, stejně jako o celé této barbarské zemi. Dokonce věděla, jak se jmenuje - Storabsko, protože kdysi dřív ji mělo vládnout sto rabů. Ale asi jim to moc nevyšlo, protože dnes tady vládnou barbaři - slyšela totiž tatínka, jak kterýsi večer povídal mamince “to Storabsko, to je jeden větší barbar než druhý...”
---
5) Siaron: Bůh větru, bouří a ptactva
*****
Hnědý poník vytrvale stoupal po kamenité stezce vinoucí se jako had úbočím vysoké hory. Studený vítr, jehož kvílení a hvízdání se mezi skalami neustále neslo, donutil Lawren zabořit prochladlé ručky ještě hlouběji do husté a huňaté zvířecí hřívy.
“Už tam budem?” zeptala se dnes snad už po desáté.
“Dorazíme tam zítra asi tak v poledne,” odpověděl Nirran na její otázku - dnes snad už po desáté.
Na cestě byli asi tak...dlouho. Nejdřív se vezli kočárem a to bylo fajn, předevčírem ale Nirran řekl, že dál už musí po svých a odněkud pro Lawren vyčaroval roztomilého poníka - říkala mu Theodor Druhý - to bylo taky fajn. Jenomže za těch pár dní už ji z neustálého sedění v sedle a drncání bolel celý zadek a to už tak fajn nebylo, a tak se nemohla dočkat, až konečně dojedou na ten kouzelný Nirranův hrad.
“Nijjane, budou na tom kouzelném hjadu i mluvící kočky?”
“Ale vždyť jsem ti už říkal, že to není žádný hrad. Je to obyčejný horský Siaronův5) klášter, i když jisté kouzlo v sobě bezpochyby má. A kočky? Možná tak horské kozy, ale kočky, ty tam bohužel nepotkáš, mluvící už vůbec ne. Jedině by sis nějakou vyčarovala.”
“Jóóóó? A to jde?” vyvalila na něj udiveně oči.
“No jde, ale nejdříve samozřejmě začneme něčím jednodušším.”
Lawren se na chvíli zasnila. Zrovna si představovala sama sebe v chumlu červeně, zeleně a fialově blikajících kouzelných koček, když v tom ji její průvodce z přemítání vytrhl.
“Vidíš támhle ten vrcholek?” ukázal kamsi daleko před ně.
“Hmmmm? Ne-e.”
“Správně. To proto, že je zrovna schovaný v mracích. Nejvyšší vrchol Ben’Gharu, hory prastarých a cíl naší cesty. Bude se ti tam líbit.”
Lawreniny zelené oči zamrkaly jak se snažily proniknout bílými mračny, aby zahlédly alespoň malinký kousíček toho kouzelného hradu, avšak marně. Mléčná peřina se kolem vrcholku líně omotávala a důkladně zakrývala to, co se pod ní skrývalo. O Ben’Gharu si s Nirranem povídali už cestou, stejně jako o celé této barbarské zemi. Dokonce věděla, jak se jmenuje - Storabsko, protože kdysi dřív ji mělo vládnout sto rabů. Ale asi jim to moc nevyšlo, protože dnes tady vládnou barbaři - slyšela totiž tatínka, jak kterýsi večer povídal mamince “to Storabsko, to je jeden větší barbar než druhý...”
---
5) Siaron: Bůh větru, bouří a ptactva
*****
Last edited by Mordevolt on 14 Mar 2013, 15:12, edited 1 time in total.
Re: Lawrenyien di Daffodil
“Nirrane! Ráda tě opět vidím! Dlouho jsi se zde neukázal.”
Žena v šedobílém rozevlátém hávu o tisíce záhybech spěchala vstříc dvojici vstupující na prostranství velké skalní terasy - jakéhosi nádvoří, jestli se tomu tak dalo říct.
“Pfff, no...cestu na kouzelný hjad...jsem si...pfff...pžedstavovala...tjochu jinak,” funěla si Lawren pod nosem.
Poslední část cesty absolvovali bez Theodora Druhého, protože ten jaksi nezvládal šplh po provazových žebřících, takže vyškrábat se na samotný vrchol hory musela sama. Bylo pravé poledne, vítr už dávno rozfoukal i poslední zbytky mračen a tak se teď před ní objevil pohled vskutku kouzelný - celý vrchol vypadal jako tři obří ploché schody, na jejichž prvním stupni se právě nacházeli. Z úbočí těchto tří schodů vystupovaly další větší terasy i menší terásky, skalní převisy, úzké chodníčky vinoucí se podél příkrých stěn a kamenné mostky i provazové lávky tvořící občas jedinou přístupovou cestu k těmto náhorním plošinám. Na několika terasách Lawren zahlédla pár šedobíle oděných kněží a kněžek, někteří si četli, povídali, či jen tak rozjímali, další o kus níž na visutých skalních zahradách okopávali tvrdou hornatou půdu kolem malých zelených keříků a ještě jiní společně zpívali tiché chorály. Na spoustě míst, kam se jen podívala, si vítr pohrával s pruhy šedobílé látky - připevněné na dřevěných stožárech, uvázané k provazovým lávkám i žebříkům či vlajících v korunách zakrslých stromků a keříků - nezbedně se třepotaly a celý vrcholek díky ním působil velice živým a energickým dojmem. Ale nejen díky nim - stovky poštolek, sokolíků, krahujců a dalších druhů horského ptactva, které Lawren nikdy předtím neviděla, teď kroužilo všude kolem ní, sedali tam na skalnatý sloup, tady na kamený převis a pak zase vzlétali vysoko do nebes.
“...a knihovna?” až teď začala mladá komtesa opět vnímat své bezprostřední okolí.
“Vše je v původním stavu, jak sis přál. Zdržíš se tentokrát na delší dobu, smím-li se zeptat?”
“Tentokrát výjimečně ano. A Janiro, postarej se prosím o Lawrenzien. Děkuji.”
“Ale jistě,” kněžka se s úsměvem otočila na dívku, “máš za sebou dlouhou cestu, viď? Musíš být hladová. Tak pojď, zlatko, najdeme ti něco dobrého k jídlu.”
Lawren už se nadechovala k nějaké uštěpačné poznámce, protože tu zlatku si nechtěla nechat líbit, ale Nirranův pohled a nadzvednuté obočí ji od tohoto záměru rychle odradil, a tak kněžce poslušně podala ruku a odcupitala s ní směrem k místu, odkud to vonělo teplým mlékem a čerstvě upečenými koláči.
*****
Žena v šedobílém rozevlátém hávu o tisíce záhybech spěchala vstříc dvojici vstupující na prostranství velké skalní terasy - jakéhosi nádvoří, jestli se tomu tak dalo říct.
“Pfff, no...cestu na kouzelný hjad...jsem si...pfff...pžedstavovala...tjochu jinak,” funěla si Lawren pod nosem.
Poslední část cesty absolvovali bez Theodora Druhého, protože ten jaksi nezvládal šplh po provazových žebřících, takže vyškrábat se na samotný vrchol hory musela sama. Bylo pravé poledne, vítr už dávno rozfoukal i poslední zbytky mračen a tak se teď před ní objevil pohled vskutku kouzelný - celý vrchol vypadal jako tři obří ploché schody, na jejichž prvním stupni se právě nacházeli. Z úbočí těchto tří schodů vystupovaly další větší terasy i menší terásky, skalní převisy, úzké chodníčky vinoucí se podél příkrých stěn a kamenné mostky i provazové lávky tvořící občas jedinou přístupovou cestu k těmto náhorním plošinám. Na několika terasách Lawren zahlédla pár šedobíle oděných kněží a kněžek, někteří si četli, povídali, či jen tak rozjímali, další o kus níž na visutých skalních zahradách okopávali tvrdou hornatou půdu kolem malých zelených keříků a ještě jiní společně zpívali tiché chorály. Na spoustě míst, kam se jen podívala, si vítr pohrával s pruhy šedobílé látky - připevněné na dřevěných stožárech, uvázané k provazovým lávkám i žebříkům či vlajících v korunách zakrslých stromků a keříků - nezbedně se třepotaly a celý vrcholek díky ním působil velice živým a energickým dojmem. Ale nejen díky nim - stovky poštolek, sokolíků, krahujců a dalších druhů horského ptactva, které Lawren nikdy předtím neviděla, teď kroužilo všude kolem ní, sedali tam na skalnatý sloup, tady na kamený převis a pak zase vzlétali vysoko do nebes.
“...a knihovna?” až teď začala mladá komtesa opět vnímat své bezprostřední okolí.
“Vše je v původním stavu, jak sis přál. Zdržíš se tentokrát na delší dobu, smím-li se zeptat?”
“Tentokrát výjimečně ano. A Janiro, postarej se prosím o Lawrenzien. Děkuji.”
“Ale jistě,” kněžka se s úsměvem otočila na dívku, “máš za sebou dlouhou cestu, viď? Musíš být hladová. Tak pojď, zlatko, najdeme ti něco dobrého k jídlu.”
Lawren už se nadechovala k nějaké uštěpačné poznámce, protože tu zlatku si nechtěla nechat líbit, ale Nirranův pohled a nadzvednuté obočí ji od tohoto záměru rychle odradil, a tak kněžce poslušně podala ruku a odcupitala s ní směrem k místu, odkud to vonělo teplým mlékem a čerstvě upečenými koláči.
*****
Re: Lawrenyien di Daffodil
Uplynulo několik dnů od toho, co přišli na vrchol Ben’Gharu a Lawren už zde byla jako doma. Kdejakou skalní skulinu, vyvýšeninu či proláklinu měla prošmejděnou, přes úzké kamenné římsy běhala, jako by se na nich narodila a po rozpraskaných stěnách šplhala s jistotou sobě vlastní. Každý večer tak byla dokonale vyřáděná a unavená, proto ani nijak neprotestovala, když ji Nirran vždy se zapadajícím sluncem hnal do postele. Obývali společně velkou skalní jeskyni - jako jediní. Siaronovi kněží totiž neměli rádi uzavřené prostory, kde si s jejich vlasy a hábitem nemohl pohrávat nezbedný a všudypřítomný vítr, a tak si své malé skrovné příbytky stavěli jako úzké vysoké věžičky se spoustou oken, otvorů, průduchů a světlíků. Lawren se předešlé noci vytratila z Nirranova doupěte a vplížila se do jedné takové věžičky celá zvědavá, jak se v ni asi spí, průvan a chlad ji ale brzy zahnal zpět do jejího vyhřátého pelíšku.
Místnosti jeskyně byly prostorné a navzájem propojené krátkými chodbami, které předělovaly masivní dřevěné dveře. Lawren měla ustláno v Nirranově pracovně, jednoduše zařízené místnosti s velkým stolem, truhlou plnou divných krámů, její postelí a regálem s množstvím zaprášených knih, starodávných spisů a kožených svitků. Magus měl svou vlastní ložnici na druhé straně jeskyně, dveře však zůstávaly stále zamknuté a Nirran ji dovnitř nikdy nepouštěl. Třetí místnost byla jídelna s dlouhým masivním stolem a krbem z něhož byl kouř odtahován vysokým průduchem vedoucím nahoru na povrch. Celému komplexu pak dominoval veliký sál v jeho středu - vysoká kamenná prostora s regály plnými knih ve které se právě teď s Nirranem procházeli.
“Takže teorii magických anomálií jsem ti zevrubně vysvětli. Teď se podíváme na to, jak se postupem času magie škatulkovala, až se roztřídila do magických oborů tak, jak je známe dnes. Tak třeba zde - Ignis Zakarhof,” ukázal Nirran na obraz, z kterého na Lawren hleděl rozcuchaný podivín s pološíleným úšklebkem, “hlavní představitel moderní energetické magie. Je to trochu svéráz, to přiznávám, ale jinak odborník na svém místě. Nedostává se mu sice takové pocty, jako ostatním velmistrům, protože energetická magenergie je považována za dost přízemní obor. Je jednoúčelová a málo kreativní, prostě zformuješ trochu magenergie a necháš ji, ať si zařádí v přírodní úrovni, nic složitého. Osobně ji používám jen na zábavná představení, ale na druhou stranu rozlícenému energetickému magovi je lépe klidit se z cesty.” Lawren si vzpomněla na Nirranovy ohňostroje a na modrý plamen, kterým si podpálila sukničku a rychle přešla k dalšímu obrazu.
“A tenhle děda?”
“Tenhle děda je velmistr Richardo Malicus, náramně upovídaný pán. Jeho doménou je čas. A prostor. A všechno mezi tím. Ovládá časoprostorovou magii jako nikdo jiný - chvíli je tam, chvíli zase tady. Já se s ním náramně bavím, ale na někoho může působit trochu rozpolceně. Například onehdy na sjezdu magiků Čarodějné akademie přiběhl za svým učněm, Rigorem a celý udýchaný se ptal ‘Rigore, Rigore...už jsem tady byl?’ A on mu povídá: ‘ano, pane, jste tu už podruhé’. Načeš velmistr řekl ‘výborně, tak až přiběhnu potřetí, řekni mi, že na sebe čekám v kantýně. Chci se pozvat na oběd.’ Vskutku zábavný chlapík,” smál se Nirran.
“No dobrá,” pokračoval, když se dochechtal, “pak tady máme velmi uznávaného skřítčího čaroděje Raviho Ravikotamana. Musím se přiznat, že jej nemám moc v oblibě. Je mistrem oboru mentální magie a je to takový ten typ, co by se ti nejraději pořád hrabal v hlavě, sledoval ti myšlenky a klidně je i vytvářel či měnil. Ne že bych se ho bál, proti takovému vniknutí jsem samozřejmě velmi odolný, ale přeci jen je to velmistr mentální magie a já v hlavě nosím informace, které bych si nechal raději pro sebe.” Bylo vidět, že Nirran má z malého skřítka velký respekt a Lawren jej asi chápala. Ale koukat lidem do hlavy, to by se ji taky líbilo...
A pak se podívala na další obraz.
“Jé koukej. To si ty - Ni...Ni-jjan Di-vo-tvů...Di-vo-tvůj-ce,” přehláskovala zlatý nápis vyrytý na tabulce pod rámem, “no teda! Vždyť ty se tady ale vůbec neusmíváš! Jak to!?” pohrozila mu prstem a zamračila se.
“Ano, to jsem já,” vyhnul se odpovědi se smíchem, “byl jsem shledán jako schopný v oboru materiální magie, a tak ze mě udělali jejího velmistra.”
“Aha, no a co teda umíš?”
“Koukej.”
Něco zamumlal, párkrát mávl rukou ve vzduchu a najednou se před ním zjevila chlupatá fialově blikající kočka se zeleně zářícíma očima.
“Jůůůů,” vypískla Lawren. Přiskočila ke kočce, chytla ji za ocas a párkrát za něj zatahala.
“Mňoukej, čičíííí,” ale kočka stála a ani se nehnula,” no tááák, mňoukej. Nijjane, pjoč nemňouká? Ona je jozbitá!”
“To ne, ona jen není živá, víš?” znova zamával rukou a kočička se zničeho nic rozsypala a zůstala po ni jen hromádka nažloutlého písku.
“Vitální magie, která dokáže vytvářet a udržovat živou hmotu je pátým oborem a jeho velmistryní je elfí čarodějka Timea. Měla by ses s ní někdy seznámit. Přestože to tak na první pohled nevypadá, máte toho docela dost společného.”
“Hmm,” broukla Lawren a pořád si prohlížela pár fialových chlupů, které ji zůstaly v dlani.
“Tak a poslední obor, který jsem si chtěl nechat až nakonec je magie investigativní. Vidíš tady toho pána?”
“Fůůůů, ten je ale škajedý,” zašklebila se Lawren.
“No, to raději neříkej dvakrát. Kdo ví, jestli tě zrovna neposlouchá. Říká se mu mistr T., protože nikdo neví, odkud se vzal, co dělal, prostě jako by dřív neexistoval. Na druhou stranu jemu není skryto nic. Je schopný vědět o všem všechno a to je hlavní důvod, proč je tak obávaný. Žádná informace totiž před mistrem T. nedokáže zůstat skrytá. A co je horší? Když tě trefí blesk a máš to rychle za sebou, nebo když se rozkřikne, jak a s kým vším podvádíš svého manžela a po zbytek života z toho máš ostudu, jsi společensky zničená a všichni tebou pohrdají? Mocní tohoto světa se nebojí nějaké živelné pohromy, nebo že je někdo ohrozí. Bojí se toho, že se na povrch dostanou informace, které měly být navždy skryty. A právě v objevování skrytého tkví nesmírná moc tohoto magického oboru.“
“Takže kdybych byla jako on, věděla bych tžeba kde pžede mnou Theodoj schovává bonbóny?” oči ji zářily nedočkavostí.
“Věděla bys přesně kde, kdy, jak a proč.”
Lawren hltala každé jeho slovo. V hlavě ji probíhaly všechny otázky, na které kdy chtěla znát odpověď a všechny ty tajnosti, co si před ni rodiče šuškali...
“Tak to bychom tedy měli, teď bude následovat hodina čtení, poté gestikulace a odpoledne pak teorie sfér a základy čerpání magenergie. Ale nejdříve utíkej za Janirou, ať ti dá nějakou dobrou svačinu.
*****
Místnosti jeskyně byly prostorné a navzájem propojené krátkými chodbami, které předělovaly masivní dřevěné dveře. Lawren měla ustláno v Nirranově pracovně, jednoduše zařízené místnosti s velkým stolem, truhlou plnou divných krámů, její postelí a regálem s množstvím zaprášených knih, starodávných spisů a kožených svitků. Magus měl svou vlastní ložnici na druhé straně jeskyně, dveře však zůstávaly stále zamknuté a Nirran ji dovnitř nikdy nepouštěl. Třetí místnost byla jídelna s dlouhým masivním stolem a krbem z něhož byl kouř odtahován vysokým průduchem vedoucím nahoru na povrch. Celému komplexu pak dominoval veliký sál v jeho středu - vysoká kamenná prostora s regály plnými knih ve které se právě teď s Nirranem procházeli.
“Takže teorii magických anomálií jsem ti zevrubně vysvětli. Teď se podíváme na to, jak se postupem času magie škatulkovala, až se roztřídila do magických oborů tak, jak je známe dnes. Tak třeba zde - Ignis Zakarhof,” ukázal Nirran na obraz, z kterého na Lawren hleděl rozcuchaný podivín s pološíleným úšklebkem, “hlavní představitel moderní energetické magie. Je to trochu svéráz, to přiznávám, ale jinak odborník na svém místě. Nedostává se mu sice takové pocty, jako ostatním velmistrům, protože energetická magenergie je považována za dost přízemní obor. Je jednoúčelová a málo kreativní, prostě zformuješ trochu magenergie a necháš ji, ať si zařádí v přírodní úrovni, nic složitého. Osobně ji používám jen na zábavná představení, ale na druhou stranu rozlícenému energetickému magovi je lépe klidit se z cesty.” Lawren si vzpomněla na Nirranovy ohňostroje a na modrý plamen, kterým si podpálila sukničku a rychle přešla k dalšímu obrazu.
“A tenhle děda?”
“Tenhle děda je velmistr Richardo Malicus, náramně upovídaný pán. Jeho doménou je čas. A prostor. A všechno mezi tím. Ovládá časoprostorovou magii jako nikdo jiný - chvíli je tam, chvíli zase tady. Já se s ním náramně bavím, ale na někoho může působit trochu rozpolceně. Například onehdy na sjezdu magiků Čarodějné akademie přiběhl za svým učněm, Rigorem a celý udýchaný se ptal ‘Rigore, Rigore...už jsem tady byl?’ A on mu povídá: ‘ano, pane, jste tu už podruhé’. Načeš velmistr řekl ‘výborně, tak až přiběhnu potřetí, řekni mi, že na sebe čekám v kantýně. Chci se pozvat na oběd.’ Vskutku zábavný chlapík,” smál se Nirran.
“No dobrá,” pokračoval, když se dochechtal, “pak tady máme velmi uznávaného skřítčího čaroděje Raviho Ravikotamana. Musím se přiznat, že jej nemám moc v oblibě. Je mistrem oboru mentální magie a je to takový ten typ, co by se ti nejraději pořád hrabal v hlavě, sledoval ti myšlenky a klidně je i vytvářel či měnil. Ne že bych se ho bál, proti takovému vniknutí jsem samozřejmě velmi odolný, ale přeci jen je to velmistr mentální magie a já v hlavě nosím informace, které bych si nechal raději pro sebe.” Bylo vidět, že Nirran má z malého skřítka velký respekt a Lawren jej asi chápala. Ale koukat lidem do hlavy, to by se ji taky líbilo...
A pak se podívala na další obraz.
“Jé koukej. To si ty - Ni...Ni-jjan Di-vo-tvů...Di-vo-tvůj-ce,” přehláskovala zlatý nápis vyrytý na tabulce pod rámem, “no teda! Vždyť ty se tady ale vůbec neusmíváš! Jak to!?” pohrozila mu prstem a zamračila se.
“Ano, to jsem já,” vyhnul se odpovědi se smíchem, “byl jsem shledán jako schopný v oboru materiální magie, a tak ze mě udělali jejího velmistra.”
“Aha, no a co teda umíš?”
“Koukej.”
Něco zamumlal, párkrát mávl rukou ve vzduchu a najednou se před ním zjevila chlupatá fialově blikající kočka se zeleně zářícíma očima.
“Jůůůů,” vypískla Lawren. Přiskočila ke kočce, chytla ji za ocas a párkrát za něj zatahala.
“Mňoukej, čičíííí,” ale kočka stála a ani se nehnula,” no tááák, mňoukej. Nijjane, pjoč nemňouká? Ona je jozbitá!”
“To ne, ona jen není živá, víš?” znova zamával rukou a kočička se zničeho nic rozsypala a zůstala po ni jen hromádka nažloutlého písku.
“Vitální magie, která dokáže vytvářet a udržovat živou hmotu je pátým oborem a jeho velmistryní je elfí čarodějka Timea. Měla by ses s ní někdy seznámit. Přestože to tak na první pohled nevypadá, máte toho docela dost společného.”
“Hmm,” broukla Lawren a pořád si prohlížela pár fialových chlupů, které ji zůstaly v dlani.
“Tak a poslední obor, který jsem si chtěl nechat až nakonec je magie investigativní. Vidíš tady toho pána?”
“Fůůůů, ten je ale škajedý,” zašklebila se Lawren.
“No, to raději neříkej dvakrát. Kdo ví, jestli tě zrovna neposlouchá. Říká se mu mistr T., protože nikdo neví, odkud se vzal, co dělal, prostě jako by dřív neexistoval. Na druhou stranu jemu není skryto nic. Je schopný vědět o všem všechno a to je hlavní důvod, proč je tak obávaný. Žádná informace totiž před mistrem T. nedokáže zůstat skrytá. A co je horší? Když tě trefí blesk a máš to rychle za sebou, nebo když se rozkřikne, jak a s kým vším podvádíš svého manžela a po zbytek života z toho máš ostudu, jsi společensky zničená a všichni tebou pohrdají? Mocní tohoto světa se nebojí nějaké živelné pohromy, nebo že je někdo ohrozí. Bojí se toho, že se na povrch dostanou informace, které měly být navždy skryty. A právě v objevování skrytého tkví nesmírná moc tohoto magického oboru.“
“Takže kdybych byla jako on, věděla bych tžeba kde pžede mnou Theodoj schovává bonbóny?” oči ji zářily nedočkavostí.
“Věděla bys přesně kde, kdy, jak a proč.”
Lawren hltala každé jeho slovo. V hlavě ji probíhaly všechny otázky, na které kdy chtěla znát odpověď a všechny ty tajnosti, co si před ni rodiče šuškali...
“Tak to bychom tedy měli, teď bude následovat hodina čtení, poté gestikulace a odpoledne pak teorie sfér a základy čerpání magenergie. Ale nejdříve utíkej za Janirou, ať ti dá nějakou dobrou svačinu.
*****
Return to “RP příběhy / RP tales”
Who is online
Users browsing this forum: No registered users and 2 guests