“Ekilae doer at ilumin etum vét sabikum!”
“Ne vét, ale vet. Nezapomeň, tři rohy trojúhelníku - gestikulace, artikulace, intonace - stačí drobná změna v kterémkoliv z nich, magické siločáry se neprotnou přesně ve středu což může vést k destabilizaci magenergie a naprosto fatálním následkům. Cožpak si nevzpomínáš, co jsem ti vyprávěl o pradědečkovi mého spolužáka?”
“Jo, vzpomínám. Chtěl si pomocí magie uvařit čaj, ale v závěru kouzla kýchl a proměnil se v hromádku rosolu.”
“Jsem rád, že si to pamatuješ. Takže pravá ruka spojit palec a prostředníček, loket povolený, levá dlaní vzhůru, prsty mírně pokrčené, nádech a znova.”
Lawren se do studia magie naprosto ponořila. Již čtvrtý rok pod Nirranovým vedením pilně získávala vědomosti o tajemném umění, přečetla nespočet tlustých knih obsahujících teoretické i praktické poznatky, učila se nazpaměť magické formule, detailně je s Nirranem rozebírala a snažila se nacházet v nich společné i rozdílné stavební prvky. Čím více toho věděla, tím více se toužila dozvědět. To byl teď celý její svět - vyšplhat si s nějakou neznámou knihou na vršek skály, vyhřívat se na sluníčku a za štěbetání poštolek listovat zažloutlými stránkami a luštit vybledlé prastaré písmo.
“Zlatko, nešla bys mi pomoct nabrat trochu vody?” zavolala směrem k vysokému skalnímu výběžku Laurea. Siaronovi kněží a kněžky, kterých zde byla většina, si na Lawren velice rychle zvykli a měli ji rádi. S Laureou si padly do oka hned od počátku a brzy se z nich staly nejlepší přítelkyně. Stará kněžka se starala o bohatě vybavenou klášterní knihovnu, kam se za ní dívka stavovala i několikrát denně. Občas si vydržely povídat celé hodiny - o bozích, kněžích, nebo třeba o světě a jeho přirozeném řádu.
“Už běžím,” ozval se odkudsi shora dívčin hlásek a pár okamžiku na to již slézala ostrou skálu. Málokdy ji kdokoliv z kláštera řekl jinak než ‘Zlatko’ a ona na toto oslovení slyšela jako na své druhé jméno.
“Ty, Laureo, proč vlastně čarodějové nevládnou celému světu?” ptala se kněžky, když stály pod obří plachtou nataženou mezi dvěma vysokými sloupy a hleděly jak droboučký pramínek vysrážené vodní vlhkosti stéká do velké kovové cisterny. “Vždyť magii se nic nevyrovná, můžou s pomoci ní dělat, co se jim zlíbí.”
“Víš, není to tak jednoduché,” odpověděla stará žena plníce vědro z vodního rezervoáru, “lidé mají strach z toho, co neznají, co nedokážou pochopit, nebo chytnout za límec a vyhodit to ven z domu. A přesně taková je pro ně magie. Bojí se ji, nebo z ní mají přinejmenším respekt, ale tolerují ji, protože buď s ní nepřichází do styku, nebo je pro ně alespoň nějakým způsobem užitečná. Avšak vždy, když se objevil někdo, kdo chtěl s pomocí magie lidem ubližovat, otevřeně s nimi manipulovat, či je snad utiskovat, rychle se proti němu semkli a dříve či později jej magie nemagie porazili. A tak to funguje již dlouhá staletí. Běžní kouzelníci nemají na to, aby ve svém okolí provedli výraznou změnu a ti opravdu mocní na sebe raději neupoutávají zbytečnou pozornost - uvědomují si, že zatímco jejich síla může být velká, jejich počet je nepatrný.”
“Já budu jednou největší čardějnicí na světě! A vyčaruju lidem...třeba vodu, aby se nemuseli tahat s těžkými vědry.”
“Ahááá,” protáhla Laurea významně a rukou si otřela krůpěje potu, které se ji vyrazily na čele, “tak největší čarodějnice na světě, no to jsem zvědavá. Ono je občas lepší se s tím vědrem raději projít. Magie vždy zasahuje více či méně do přirozeného řádu, obzvláště pokud má na svět negativní dopad. A jelikož má řád světa tendenci udržovat věci v rovnováze, kdo ví, jak by se rozhodl tvojí pomoc vybalancovat....”
Lawren pozorně poslouchala a pomalu se ji v hlavě dělalo jasno...největší čarodějnice na světě - no jasně!