Rytíř smrti 2

Moderator: Forum moderator

Fearlin
Posts: 9
Joined: 05 Aug 2013, 22:35

Rytíř smrti 2

Postby Fearlin » 13 Aug 2013, 21:30

Zanechte prosím po přečtení komentář pro zlepšení budoucí tvorby. Váš názor je pro mě důležitý. Vím, že to říkají všichni,ale já to myslím vázně.

Je doopravdy po všem? Opravdu je ta hrůza za námi? Tyhle otázky se mi zasekly v hlavě a já je odtamtud nemůžu dostat. Ani teď, skoro měsíc poté co padl král lichů si nejsem jistá. Tak dlouho jsme všichni žili ve strachu z něj a teď, když je konečně pryč, strach pomalu opadá. Ale ze mě ne. Nemám strach, že by se vrátil, to ne, ale bojím se budoucnosti bez něj. Jako všichni svobodní rytíři smrti jsem žila jenom pro pomstu a teď, když se už není komu mstít, napadá mě další otázka. Co teď? Na svou otázku samozřejmě nacházím odpověď velice rychle, i když vím, že se jedná jenom o krátkodobé řešení. Zabíjet pohromu, která zbyla. A přesně to dělám i teď.

Stojím před řadou kostlivců a ghůlú v ruinách Stratholmu a v rukou tisknu rukojeti dvou seker. V light hope Chappel mi říkali, že jít sem sama je sebevražda, ale mě to bylo jedno. Vlastně je mi jedno skoro všechno. Jdu z boje do boje, protože něco hledám. Možná smysl své další existence, možná smrt, tu jedinou spravedlivou věc na světě. To ale neznamená, že se nechám jenom tak zabít.

Vrhám se na kostlivce úderem seshora rozpůlím prvního od hlavy dolů. Využívám setrvačnosti zbraně a dole s ní opisují oblouk a útočím na dalšího pod šikmým úhlem. Jeho kosti jsou už tak staré, že proti úderu čepele nekladly žádný odpor a poslušně se rozpadly na kusy. Další kostlivec mi vyskočil na záda a bušil mi do helmy. Prudce jsem skočila dozadu, kde se váha mě a zbroje postarala o zbytek. Cítila jsem jak pode mnou praskají kosti a sevření zmizelo. Další kostlivec najednou stál nade mnou a zvedal nad hlavu prkno s hřebíkem. Čekala jsme, dokud nebude blíž a pak jsem mu jediným kopem okované boty urazila hlavu. Přiznám se, že bylo docela zábavné sledovat, jak se tělo snažím svou ztracenou část najít, ale každá legrace musí jednou skončit. Sotva jsme vstala, moje sekera dokončila to, co noha začala.

Konečně jsem si získala pozornost i ostatních kostlivců, kteří se na mě ženou jako groteskní lavina kostí a rezavých zbraní. Jako první ke mně doběhl ghůl. Výborně. Napřed jsem mu rukojetí sekery udělala novou díru do lebky a kopnutím jsem ho poslala zpátky mezi ostatní kostlivce. Natáhnula jsem k němu ruku a sevřela ji v pěst. V tu chvíli se tělo ghůla napřed nafouknulo a potom explodovalo, přičemž jeho kosti zafungovaly jako perfektní šrapnely a roztrhaly mnoho kostlivců. Na ten zbytek snad ani nebyly potřeba zbraně. Položila jsem sekery na zem a s holýma rukama šla proti nim.

První kostlivec na mě zaútočil seshora dlouhou holí. Vytrhnula jsem mu ji z ruky a švihnutím jsem mu urazila hlavu, načeš jsem s holí mrštila jako s oštěpem a podařilo se mi ji zabodnout do hlavy dalšího kostlivce, ale přežil to. Tohle mě pobavilo, zvláště sledovat, jak se snaží hůl vytáhnout. Vyrazila jsem k němu a hrubou silou jsem drtila kostlivce před sebou. Jejich neohrabané útoky a tupé kostěné prsty neměly proti mé zbroji šanci. Dorazila jsem ke svému kostlivci, jednou rukou jsem uchopila hůl a druhou jsem mu rozdrtila krk, takže lebka zůstala na holi. Švihnutím jsem se lebky zbavila, ale vzápětí jsem vyprskla smíchy, když se zarazila do hrudního koše dalšího kostlivce, jakoby tam byla odjakživa.

Další kostlivec mě udeřil prken do zad, čímž mě spíše naštval a hned inkasoval ránu mé opancéřované ruky, která mu rozdrtila lebku. Stejně jsem naložila i s několika dalšími, až zbyl poslední ghůl, který působil poněkud sebejistě. Asi nějaká rarita. Dal ruce k sobě a pokusil se vyčarovat ledovou střelu. Stačilo se jenom vytočit do strany, sebrat ze země kus dřeva a mrštit jej proti ghúlovi, kterému se zaseknul do hrudi, ale zřejmě na to nebral zřetel, protože se pokusil o další střelu. Nechala jsem jej, ať mě zasáhne, ale střela se jenom rozprsknula o kyrys. Než stihnul vykouzlit další, byla jsem u něj a pěstí jej srazila k zemi, načeš se moje bota postarala o zbytek. Sakra, je jenom jedna věc horší než rozšlápnout ghůla. Čistit ty boty.

Žádný další kostlivec ani ghůl se neobjevil, tak pokračuji ulicemi hořícího Stratholmu a zase mám ty zatracené myšlenky. Nesnáším chvíle klidu. Nutí mě přemýšlet a to je to doopravdy poslední, co bych teď ráda dělala. Zatracený argent Dawn. To museli nemrtvým v tomhle prokletém městě tak pustit žilou, že teď jsou jeho ulice skoro prázdné? Do háje s nimi.

Myšlenky mě zavály do chvíle, kdy král lichů padl. Byla jsem tehdy u toho a možná si to i budu navěky vyčítat. Vidět jeho tělo bez života přede mnou a Frostmourne přelomený na dva kusy opodál, po dlouhé době jsem cítila radost. Skutečnou radost, jako když se probudíte z dlouhé noční můry a víte, že venku čeká zářivý úsvit. Jak bláhové. Moje první myšlenka tehdy byla, je po všem. Tehdy jsem nevěděla, jestli jsme to konstatovala sama pro sebe, nebo jsem si jenom pokládala otázku. Netrvalo moc dlouho, než mi došlo, že to doopravdy byla otázka, protože se smrtí krále lichů zmizel i můj smysl existence. Rytíři smrti nejsou stvoření pro normální život. Jsme válečníci, zabijáci, vrahové. Pro nás neexistuje žádné klid, ani odpočinek, nebo cokoli by se dalo nazvat normálním životem. Jsme váleční psy. Náš život se točí jenom okolo války.

Přede mnou se objevil hnus. Miluji tyhle netvory sešité z několika těl. Strašně ráda je porcuji. Zatím si mě nevšimnul, ale to nepotrvá dlouho. Musím trochu změnit strategii. Nechávám sekery na opasku a rozhlížím se kolem sebe po nějaké vhodnější zbraň. Můj pohled upoutal dlouhý, špičatý kus dřeva. Perfektní. Pokud hnus udělá to, co si myslím, že udělá, bude to jeho poslední chyba v životě. Beru dřevo a schovávám jej za zády. Nikdy jsem nepodceňovala svého soupeře a nehodlám to dělat ani teď. Hnus si mě konečně všimnul, zařval a vyrazil proti mně, přičemž ve vzduchu točil dlouhým řetězem, zakončeným hákem. Výborně. Toho bude litovat do konce života, respektive, několik vteřin.

Prudce mrštil hák, který by se normálně jenom odrazil od mého pancíře, ale já se jej schválně chytila a nechala hnusa, ať mě mohutným trhnutím přitáhne k sobě. V letu jsem dala před sebe dřevo špičkou dopředu a když si hnus uvědomil svou chybu, měl jej zaražené hluboko v hlavě. Ještě jsem využila dřevo jako držák, osvobodila jednu sekeru z opasku a švihnutím jsem oddělila hlavu netvora od zbytku těla. Dopadla jsem na zem současně s jeho tělem a pohlédla na kus dřeva s doposud napíchnutou hlavou, jež jsem držela v ruce. Usmála jsem se, vyhodila hlavu trochu do vzduchu a mohutným kopem jsem ji poslala přes střechu nejbližší budovy.

„Rivendare!“ zařvala jsem na celý Stratholme. „Jak dlouho budu muset masakrovat ty tvé hračky, než se mi postavíš sám? Tak vylez ven, zbabělče!“ Ani jsem nečekala, že mi odpoví. Chtěla jsem si jenom ulevit. O to víc mě překvapilo, když jsem zaslechla klapot kopyt a spatřila přijíždět barona Rivendara na jeho nemrtvém koni. Ladně z něj seskočil a vyrazil ke mně.

„Mluvíš o zbabělosti, zrádkyně?“ zeptal se a plavným pohybem si sundal ze zad dlouhý meč.

„Ty máš co mluvit,“ zamručela jsem. „Jaká škoda, že jsme tě nezabila tehdy ve scarlet enclave. Věci by byly mnohem jednodušší.“

„To byla dobrá doba, nemyslíš?“ usmál se Rivendare a počal mě obcházet. Já jej ihned napodobila a tak jsme kolem sebe chodily v kruhu. „Král lichů byl tehdy na vrcholu moci a ty jsi byla nadějnou rytířkou smrti. Skutečně jsi na mě tehdy udělala dojem. Tvůj elán a oddanost…co se změnilo?“

„Já se změnila,“ řekla jsme a osvobodila z opasku i druhou sekeru. „Nebudu ničí otrok. Žádný rytíř smrti už nikdy nebude.“

„Smělá slova,“ přikývnul Rivendare. „Ale co bude dělat se svobodou? Jaký budeš mít teď smysl existence.“

Jeho slova mě zarazila a nejspíše to na mě poznal, protože se vědoucně usmál.

„Ach ano, taky mám takové myšlenky,“ řekl. „I já jsem rytíř smrti a jako takový sloužím králi lichů. Ale ne žádné napodobenině, typu Fordragona. Ano, vím i o něm. Slyším jeho hlas. Říká mi, ať sloužím zbraně a vydám se ti do rukou. Slibuje mi bezbolestný odchod do světa stínů, ale to já nechci. Našel jsem svůj smysl existence i bez krále lichů. Budu bojovat v jeho jménu do posledního dechu a do poslední kosti, kterou bych mohl oživit a přinutit bojovat. A co ty? Jaký je tvůj smysl života?“

„Ten svůj pořád ještě hledám,“ přiznávám a najednou mi přijde, že Rivendar a já máme možná víc společného, než bych si byla ochotna přiznat. „Ale jednu věc vím jistě. Dokud budu mít sílu držet zbraň, budu bojovat proti všemu a všem, kdo by chtěli ohrozit mou zem a můj lid.“

Rivendare vytřeštil oči a rozesmál se. „Tvou zem a lid?“ opakoval a zajíkal se přitom smíchy. „Ty nemáš zem, ani lid. Jsi výtvor pohromy. Jsi něco, co by už dávno hnilo v podzemí, kdyby ti náš pán nevrátil život.“

„Kdyby náš pán neexistoval, lid tohohle města by ještě žil,“ oponovala jsem.

„A k čemu by to bylo?“ mávnul Rivendare rukou. „Promrhali by své životy stejně, jako generace před nimi. Ve službách pohromy našli smysl.“

„Já teď najdu smysl tvé existence,“ řekla jsem a pevně sevřela sekery. „Ve tvé smrti.“ Prudce jsme vyrazila kupředu a oběma sekerami zaútočila na jeho hlavu. Rivendare můj úder bez problému zablokoval mečem a dokonce mě i odrazil. Prudce jsem opsala čepelemi oblouk do stran s cílem zaútočit čepelemi najednou. Rivendare to však předpokládal, schválně spadl na záda, takže sekery neškodně přeletěly nad ním a prudce mě kopnul do hrudi a jedna sekera mi vyletěla z ruky. Rivendare najednou stál nade mnou, s mečem vysoko nad hlavu, odhodlaný mě přišpendlit k zemi. Rychle jsem se odkulila na stranu a přidala i kop do baronova kolena, které jsme protočila na druhou stranu. Baron zařval a o krok ustoupil, což mi dalo čas vstát.

Rivendare se podíval na svou zraněnou nohu a trhnutím ji prohnul do správného úhlu. My rytíři smrti se léčíme až nepěkně rychle. „Jsi dobrá,“ řekl pochvalně. „Možná že tě nezabiju. Třeba by se pro tebe našlo nějaké využití.“

„Pohroma už neexistuje,“ odpověděla jsem pevným hlasem.

„To že jsme přišly o vůdce neznamená, že pohroma už neexistuje,“ namítl Rivendare. „Ty i já jsme toho důkazem. Pořád je nás mnoho, má drahá. Ve Scholomance se dávají do pohybu věci, které pohromu přivedou zpět k její moci. Bude nám to trvat dlouho, možná celé roky, ale my máme čas.“

„Proč mi to říkáš?“ nechápala jsem.

Rivendare se usmál. „Protože vím, že tady buďto zemřeš, nebo se přidáš k nám,“ odpověděl. „Ostatně ti nic jiného ani nezbývá.“

„Vždy se mohu vrátit domů,“ odpověděla jsem. „Lordaeron už možná neexistuje, ale aliance ano a v jejích řadách najdu domov.“

Rivendare se opět rozesmál. „Řeknu ti pravdu,“ zvednul prst. „Je jedno, jestli tě Aliance nebo horda přijala za svou. Pro ně budeš vždy něco, co by nemělo existovat. Můžou se tvářit, jakože tě mají rádi na své straně, že tě přijali mezi sebe, ale ve skutečnosti pro ně nebudeš o nic lepší než zbytek pohromy. Hodí tě přes palubu při první příležitosti a ani nemrknou okem.“

Jeho slova měla větší dopad, než by si myslel. Skutečně jsme potkala mnoho takových, pro které jsem byla pouze chodící mrtvolou, jenom o stupínek lepší než ghůl. Lidé se mě báli a kdykoli jsem vstoupila do krčmy všichni zmlkli…Sakra Rivendare, dal jsi mi dalšího brouka do hlavy. Za tohle chcípneš.

Baron využil mého zamyšlení a prudce vyrazil kupředu a s mečem v jedné ruce. Švihnul mi po hlavě, ale já se sehnula a čepeli unikla. Baron ale nepřerušil pohyb, udělal otočku a neuvěřitelnou rychlostí na mě zaútočil z boku, což jsem zablokovala sekerou. Úder byl ale tak silný, že mi do čepele sekery udělal zásek. Provedl další otočku, opět zaútočil na bok a i tentokrát jsem čepel zablokovala. Už prováděl další otočku, ale tuhle už jsem mu nechtěla dovolit dokončit. Prudce jsem kopnula před sebe, ale Rivendare můj útok předpokládal, provedl úkrok do strany a moje noha pokračovala dál, tažená vahou zbroje. Spadla jsem tváří na zem a než jsem se mohla odkulit na stranu, ucítila jsem, jak mi pancířem na zádech pronikl meč, projel mnou až k rukojeti a přišpendlil mě k zemi. Pokusila jsem se vstát, ale Baron mě nohou přitlačil k zemi. Pokusila jsem se po něm ohnat sekerou, kterou jsme doposud držela v ruce, ale Rivendar mě prudce kopnul do ruky a já čepel pustilo. Ještě mou zbraň nabral na špičku boty a odhodil mimo můj dosah.

„Jaká škoda,“ řekl. „Mohla jsi nám být užitečnou, ale nyní vidím, že tebe nejde přesvědčit. Jsi odhodlaná chránit tu svou alianci. Ten svůj lid i tu svou zem, i když už ani k jednomu nepatříš. Doopravdy škoda.“ Cítila jsem jak mi pomalu vytahuje meč ze zad a věděla jsem, že mám jenom chvíli na to, abych něco udělala. Spatřila jsem nedaleko ležet doposud neoživenou kostru, která mi přišla vhod. Kostlivec se za strašlivého zachrastění zvednul a skočil Rivendarovi na záda. Baron si jej rychle ze zad strhnul a dupnutím mu rozdrtil hrudní koš.

Bylo to jenom pár vteřin, ale stačilo mi to. Prudce jsem vstala a překvapeného Rivendara udeřila pěstí do tváře. Zavrávoral a dočkal se další, mnohem silnější rány do břicha. Podlomil se přesně, jak jsem čekala a dočkal se ode mě další rány rovnou do temene. Sotva se zřítil na zem, dupnula jsem mu na dlaň držící meč a rozdrtila mu v ní prsty. Chtěla jsem mu vzít meč a probodnout ho jím, ale zbraň se mi v ruce rozpadla. Rivendar využil mého překvapení, otočil se na záda, přikrčil nohy a kopnul mě do břicha takovou silou, že jsem odletěla několik metrů daleko. Když jsem se znovu dostala na nohy, viděla jsme už jenom jak se Rivendare vyšvihnul na koně a jak se vzdaluje. Neměla jsme čas hledat své zbraně a tak jsem se za ním rozběhnula s prázdnýma rukama.

Sledovala jsem jej až na náměstí, kde se konečně zastavil a snad i čekal, až k němu přijdu. Pohledem jsem přejela okolí a hledala alespoň nějakou zbraň, kterou bych mohla použít. Osud ke mně byl vlídný a dopřál mi staré kopí, opřené u futra jednoho domu.

„Tady to skončíme, Rivendare,“ zařvala jsem na něj. „Už žádné hry. Jenom ty a já.“

Baron ke mně otočil koně „Smělá slova,“ řekl a v ruce se mu objevil další meč. „Tak to skončíme.“ Tryskem vyrazil proti mně. Jeho kun měl vepředu pancíř, o který by se konec kopí jenom zlomil, ale baron měl jenom lehkou zbroj. Jednou nohou jsem přišlápla tupý konec kopí a rukama jej nasměřovala šikmo proti Rivendarovi. Zřejmě věděl, že s krátkým kopím nemám šanci, ale určitě už dlouho nebojoval proti jinému rytíři smrti. Natáhla jsem k němu ruku a Baron vytřeštil oči pochopením. Bylo však pozdě. Neviditelná síla jej prudce vyrvala ze sedla a nesla vzduchem rovnou na kopí, kde se nabodnul. Držela jsme kopí ve vzduchu a jeden druhému jsme se dívali do očí. K mému překvapení se baron usmál.

„Dosáhla jsi svého,“ řekl. „Ale pamatuj má slova. Nepatříš mezi ně a nikdy nebudeš.“ S těmito slovy vydechl naposled. Odhodila jsem jeho tělo na zem a moje první myšlenka byla jasná, nesmí po něm zůstat nic. Odtáhnula jsem jej do nedalekého domu, který pořád hořel. Doufala jsme, že temné plameny, které po dlouhá léta trávily město, spálí jeho tělo na popel. O to větší radost jsem měla z toho, když vzplálo. Dlouho jsme stála před domem a sledovala, jak se jeho tělo mění v popel. Chtěla jsem mít jistotu.

V hlavě mi pořád zněla jeho poslední slova. Měl pravdu? Byl koneckonců rytíř smrti, stejně jako já. Kdo jiný by mohl chápat mou situaci lépe než další rytíř smrti? Z myšlení mě vyrušilo dloubnutí do zad. Napůl jsem čekala další ghůly a kostlivce, ale tohle byl Rivendarův kůň. Zadívala jsem se do jeho očí, tvořených černým obsidiánem a došlo mi, že kůň chce jít se mnou. Poplácala jsem jej po boku a vyšvihnula se do sedla. Už jsem předtím jela na nemrtvém koni, ale tohle bylo něco jiného. Moje staré zvíře se mi sloužilo, protože muselo a nikdy se mi plně neoddalo, ale tohle…jakoby se stalo mou součástí a přesně vědělo, co chci. Dokonce mi i pomohl najít mé sekery a tryskem vystřelil z města, jakoby taky už chtěl být z toho místa pryč.

Uháněla jsem k light hope Chappel, abych jim pověděla o pohromě ve Scholomance a přehrávala si v hlavě své myšlenky. Ted jsem je vítala, protože jsem s nimi byla zajedno. Pohroma tu stále byla a je potřeba se s ní vypořádat. Bude to práce na dlouho a možná nikdy nebude dokončena, ale já dodám svou trochu do mlýna. A pokud přitom padnu, budu vědět, že jsem dělala dobrou věc. A co se Rivendarových slov týče…čas teprve ukáže.
Last edited by Fearlin on 21 Aug 2013, 15:19, edited 1 time in total.

Kragmos
Posts: 239
Joined: 04 Nov 2012, 11:05

Re: Rytíř smrti 2

Postby Kragmos » 15 Aug 2013, 19:33

Ešte som to nezačal čítať ale 1 bola hodne dobrá,tak som zvedavý :)

medivho
GameMaster
Posts: 3792
Joined: 18 Jun 2012, 20:52
Contact:

Re: Rytíř smrti 2

Postby medivho » 17 Aug 2013, 09:45

Super praca, lenmaly detail - baron rivendare , ak ma pamat neklame, zomrel v Naxxramase, ako vodca horsemanov. Po smrti krala lichov ho nahradil byvaly paladin Aurius

Fearlin
Posts: 9
Joined: 05 Aug 2013, 22:35

Re: Rytíř smrti 2

Postby Fearlin » 19 Aug 2013, 20:40

S tím Rivendarem mi to nevyšlo,pravda, ale bylo potřeba nějakého bose, kterého lidi znají,koneckonců, kdo kdy alespon jednou neskusil získat jeho koně. A ono jinak moc takových jako Rivendare a hlavně o kterých se ví, není. Kdyžtak to můžu zeditovat, jakože přežil naxx.
Last edited by Fearlin on 19 Jun 2014, 16:09, edited 1 time in total.

medivho
GameMaster
Posts: 3792
Joined: 18 Jun 2012, 20:52
Contact:

Re: Rytíř smrti 2

Postby medivho » 19 Aug 2013, 23:31

Kazdopadne je tvoj pribeh naozaj super, tesim sa, ked (ak) napises dalsie diela :)

Fearlin
Posts: 9
Joined: 05 Aug 2013, 22:35

Re: Rytíř smrti 2

Postby Fearlin » 20 Aug 2013, 15:16

Velice mě těší tvá chvála :-) Mám toho v záloze ještě hodně, ale jsou to převážně rozpracované projekty. Chci ale ještě dodat jeden díl rytíře smrti, takové requiem a potom se už věnovat dalším projektům.



Return to “RP příběhy / RP tales”

Who is online

Users browsing this forum: No registered users and 1 guest

cron